66. den Arménská vesnice!

Posnídali jsme v hostelu, tentokrát mletý maso s bramborama, chleba, vajíčko na tvrdo. Při loučení s holkama z Filipín mi bylo tak smutno, přeci jen to byl moc příjemný skoro týden v jejich společnosti. Metrem jsme se přesunuli na zastávku maršutek ve směru Vayk, s pomocí místních našli tu správnou a čekali jsme až se naplní. Docela to trvalo, i když už na nás zbyla jen zadní pětka, kterou jsme sdíleli s paní a pánem. Docela to drncalo, jelikož stav místních silnic je teda nic moc, ale jelo se plynule. Cestou byla jedna „pětiminutka“, jak nám vysvětlila paní spolucestující, pauza na občerstvení. Koupili jsme si malý křupky a limču napůl. Bylo to vůči stavu vozovky správné rozhodnutí. 

Stejně racionálně ale neuvažovala maminka holčičky, která (i s maminkou) seděla před námi. Dcerce nakoupila párky v těstíčku a ta se jimi šťastně ládovala. Štěstí nicméně netrvalo dlouho. Jak maršutka skákala, nevyhnutelně se blížila chvíle žaludeční párkové vzpoury. Těsně před cílem holčička vrhla pořádnou šavli a ohodila sebe, maminku a zbytky sváči z pětiminutky pod sedačkou pomalu začaly stékat i k nám. 

Když zeblitá maminka svlékala holčičce tričko (ze kterého odpadávaly kousky… no však si to umíte představit) měla jsem co dělat, aby se mi taky neotočil žaludek. (Naštěstí jsem to ustála.)

Ve Vayku jsme v centru vystoupili před suprovou žrádelnou, tak jsme do ní hned zapadli a dali si boršč, kebab, salát a navrch lahmacun (nevolnost z maršutky byla tatam, na holčičku už jsme si ani nevzpomněli). Po jídle jsme doplnili zásoby ve vedlejší sámošce a Jirgen si vypil butylku piva.

Ještě jsme chvilku zevlovali a zhruba ve čtyři odpoledne pokračovali ve stopu do Artavanu.

Stopli jsme si sympatickýho týpka, kterej směřoval do nedalekého Jermuku zahrát na pracovní party. Byl to totiž jeden z nejpopulárnějších arménskejch DJ – Alen Herz. Jelikož naše plány jsou téměř neustále otevřené, rozhodli jsme se během jízdy že se svezeme s DJ až do Jermuku. Dobře jsme si pokecali, ptali jsme jaký byly jeho začátky a tak různě na arménskej život. 

V Jermuku jsme se prošli v centru a kolonádou s teplejma pramenama, který chutnaly stejně strašně jako ty ve Varech. (Taky na info ceduli zmiňovali, že jsou těm karlovarským podobný složením.)

Na kolonádě nás oslovil zvláštní děda v bílý teplákovce od nedalekýho krámku dal se s náma do řeči. Zval nás k němu domů, že u něj můžeme zůstat a přespat tam. Moc jsme nevěděli co si o tom myslet, tak jsme to zvažovali. Ale přišel nám příliš urputnej a pořád na mě tak „omylem“ šmatlal, až jsme usoudili že je divnej a jít k němu domu jsme opravdu netoužili. 

Vrátili jsme se proto kolem sedmé večer radši centrem Jermuku, vystavenym ještě za bolševika, zpět na hlavní chytnout stop. Přeci jen, do Artavanu to není daleko a stmívá se za dýl než hodinu a půl.

Když jsem viděla, že se naším správným směrem chystají odbočit hned dvě auta, rozhodla jsem se využít každé příležitosti jak se odtud dostat. Ještě jsem slyšela jak za mnou Jirgem volá že jsem fakt prdlá, ale to už jsem běžela stopovat k odbočce a hned první auto odpovědělo na mojí urputnost zastavením. Jiří sice vrak který jsem zastavila komentoval slovy:“ no nic horšího už si stopnout nemohla“ (a měl asi pravdu – Lada neměla přední nárazník, zpětný zrcátko, zato měla rozbitý přední sklo) ale jelo se a to bylo hlavní. 

Ani ne za půl hoďky jsme vystupovali u naší odbočky do Artavanu a věděli jsme, že tam to při nejhoršim dojdem a když ne, tak někde zakempíme. Sešli jsme tedy z hlavní na vedlejší cestu a ze sadu nás zdravil vykukující mladej týpek. Zval nás ať si trochu oddechneme, že v tuhle hodinu už asi moc aut do vesnice nepojede. No, ani to nestihl doříct a my mávali na červeného žigula a za chvilku jsme drandili na zadní sedačce. 

Vevnitř seděl včelař Hayk a vezl ho děda taxikář z Vayku. Do Artavanu prej jezdí jednou týdně na chajdu za včelama. Cestou jsme parusky pokecali a vyprávěli Haykovi že stopujem už z Istanbulu a kde budem ve vesnici spát nevíme, asi si postavíme stan…

Prvně zastavil žigul u Vaykova kamaráda – no kamaráda. Byla tam celá rodina. Nejvíc se všichni vítali s mladym synem, kterej se vrátil z vojny v Karabachu. 

Vayk nám ukázal včelky, při jedné zběsilé manipulaci s jejich „barákem“ se ale trochu rozzuřily, takže jsem koupila jedno žihadlo do stehniska, ale ani jsem nestačila myslet na štípanec, už nás karád s jeho ženou zvali dovnitř k nim domu. Všude okolo bylo plno dětí a vnoučat. My včetně šoféra zasedli za stůl a paní domu asi půl hodiny v kuse nosila talíře plný jídla. Děti na nás zíraly, chlapi pořád nalejvali vodku a pronášeli dlouhý pěkný přípitky, paní domu pořád nosila na stůl… nestačili jsme zírat kde jsme se to ocitli. Byla jsem tak paf, že jsem i kafe vypila – neměla jsem to srdce říct, že ho nepiju. 

Po kafi se Hayk zvednul a řekl nám, že si klidně můžem postavit stan tady u kámošů na zahradě a nebo jestli chcem, můžem pokračovat s Haykem na jeho „daču“. Rozhodli jsme se pokračovat. Rychle jsme se rozloučili, paní domu nám ještě dala s sebou buchtu – gato – a jelo se dál. 

Ani ne za pět minut nám Hayk ukazoval včelky a plácek za barákem pod starym ořechem. Ten nám přišel akorát dobrej na stan, takže jsme se dohodli že zakempíme na plácku. 

Ani jsme se ale nenadáli a Hayk se objímal s bratrem Stiepanem, kterej měl baráček hned naproti. Po přivítání nás Stiepan hnal ihned k nim na dvůr a ukazoval ať zasednem ke stolu. 

Ze dveří za chvíli vykoukla babuška, úsměv se jí zlatě rozsvítil když ukázala všechny zoubky a hned nás olíbala. Ze dvorku nás začla plynule lifrovat dovnitř na kanape. Zasedli jsme a Stiepanova žena začala nosit na stůl. Prd nám bylo platný, když jsme říkali že jsme zrovna jedli a pili. Během pěti minut už se zase stůl prohejbal  třešněma, meruňkama, broskvema, sušenkama, sýrem. Paní domu ještě začala vařit něco na způsob leča! Stiepan nás k tomu nalejval vodkou a vínem. Babička si nás hned zamilovala a pořád pobízela slovy „kůšaj, kůšaj“. Jak jsme minutu nekůšali, podívala se na nás takovym výhružnym pohledem a přidala svoje kůšaj, že jsme museli v tuhle chvíli popadnou první jídlo na stole a strčit si ho do pusy. Divim se, že jsme tohodle večera nezemřeli na přežrání. 

Asi o půlnoci nás pustili postavit stan když jsme slíbili,že se stavíme zase zítra. Hayk se Stiepanem nás doprovodili pod ořech, kde nám svítili než jsme postavili naši „palátku“ a zalehli. (Že jsme jí postavili na dvou bodlácích a několika klackách jsme zjistili až ráno, když vyprchala vodka.)