67. den Arménská vesnice 2

Vstávat se nám vůbec nechtělo, takže jsme se zhruba v deset vyhrabali ze stanu (a zjistili jsme, že padající ořech nám provrtal díru do předsíňky) pozdravili se s Haykem, babuškou i Stiepanem. Vysvětlili jsme jim, že půjdeme na výlet k jezeru a večer se zase vrátíme do stanu. Babuška nám chtěla hned vařit kafe, ale podařilo se nám uniknout. Počasí vypadalo všelijak, tak jsme si radši vzali bundu, kdyby začalo pršet a vyrazili jsme po červené značce za vesnici mírným stoupáním po louce do kopce. Cestou jsme potkali pasáčka s kozama a střihli si odbočku z cesty k jezeru k vodopádu. Evidentně tam moc místních ani turistů nechodí, protože byla docela zarostlá a tak jsem Jirgena bavila mým občasným zvoláním „hadi pryč“ někdy se měnícím na „medvědi pryč“. Žádného zástupce obou zmiňovaných živočišných druhů jsme tentokrát nepotkali, což mi vůbec nevadilo. Trochu jsme se obávali, aby vodopád nebyl uplně vyschlý, ale překvapivě tomu tak nebylo, i když měl do takových Niagárských hodně daleko 🙂

Stejnou trasou jsme se od vodopádu opět vrátili na cestu směřující k jezeru a naprosto se vyjasnilo, takže když jsme na břehu jezírka potkali pana rybáře chytajícího malý karase, naprosto jsme se pekli. Chvíli jsme koukali jak berou (dobře) a vydali se na sestup zpět k Artavanu. Slunce už fakt smažilo a my jsme si samozřejmě zapomněli vzít opalovací krém. Už v tuhle chvíli jsme tušili, že bude zle…

Vysvobozením nám byl otevřený krámek v „centru“ vesnice. Tady jsme si dali pivo a limonádu na lavičce před krámem a pozorovali místnı život. Když Jiří otvíral druhýho lahváče, najednou se kolem nás srotila parta místňáků, pozdravili jsme se, a oni se za chvíli vynořili z magazínu s taškou ve který měli dvě lahve vodky a bonboniéru. 

Za chvilku ještě děti přiběhly s krabicí panákových skleniček v podpaží a začala družba. 

Rozlily se panáky a jen co bylo dopito, už se nalejvaly další a přípitek střídal přípitek. Do toho nás pobízeli ať kůšáme a přistrkovali bonboniéru. Do deseti minut bylo po lahvi vodky, s týpkama jsme se rozloučili a jak rychle se tu zjevili, tak rychle se zase rozprchli. 

Nestačili jsme ani vstřebat co se to právě stalo a už na „návsi“ stavilo další auto. Vyskočil z něj kluk a podával nám někoho na telefonu. Ozvala se anglicky mluvící slečna, která zjišťovala jestli máme kde spát. Říkala, že pokud nemáme kde, ať si nasedneme ke klukovi do auta, že to nějak zařídí. Vysvětlovali jsme, že už kempujeme u sousedů ale že moc děkujeme.

Radši jsme dopili a vyrazili za babuškou, protože se zdálo že jinak bychom se museli asi rozčtvrtit, abychom mohli jít domu ke každýmu z vesnice (naši pijani nás totiž zvali taky…).

Cestou jsme zjistili, že jsme docela dost spálený (měla jsem ksicht rudej jak rajče, spálený ruce a opálený ponožky v půlce lejtek – ještě teď, když to píšu mám naprosto stařecky červenej zvrásněnej obličej, kterej se navíc loupe jak mandarinka) a lehce navátý (pozn. autora cesta k babušce byla dlouhá cca 300 metrů od magazínu:D). 

Babuška nás hned vítala a my jsme vyprávěli všechny zážitky. Do toho nás zase začala vykrmovat třešněma, melounem, zmrzlinou, kafíčko bylo taky a nakázala, že večeře bude u nich. 

Jiří šel pomáhat před večeří Stiepanovi kosit vysokou trávu v sado-zahradě. Naštěstí si nic neusekl a podařilo se mu alespoň hezky vystřízlivět. Já jsem seděla na dvorku s babuškou a Stiepanovou manželkou a drbaly jsme. Na všechno se mě vyptávaly a paní od Stiepana vzpomínala jak když byla v Praze za totáče chodila shoppovat na Můstek do Tuzexu:-). Musela jsem jí „zklamat“, že v Tuzexu za bony už by teď nic nepokoupila.

Už asi tušíte co následovalo, když měli chlapci dokoseno. Ano, panáky vodky, spousta jídla a družba. My jsme se pořád vybarvovali a vybarvovali až jsme začínali docela dost cítit naše krocaní obličeje. Hodně slunce v kombinaci s hodně vodkou zapříčinilo, že jsme dneska šli spát dost brzy a ani jsme neslyšeli že nás byl Hayk budil že dělá noční šašlik…