74. den Tabriz a pánská čajovna

První den v Tabrízu jsme se pořádně vyspali, jak jen to nejlépe v rámci čtyřiceti stupňového vedra bylo možné.

Zhruba před polednem jsme se vykopali z hotelu a jali se jít hledat kde směnit Eura za Riály. Děda z recepce nám poradil kde najdeme to správné místo a my se vydali tímhle směrem. Cestou nás začali odchytávat různí průvodci a vnucovat nám jejich vizitky a to včetně týpka z turistickejch informací, kterej se na nás nalepil stejně jako před několika lety na Anču a Petra (www.zcesty.net). Snažili jsme se mu uniknout a peníze vyměnit bez jeho asistence, ale on se pořád motal okolo a pořád něco mlel, že už jsme ho měli plný zuby.  Nakonec se ale i s týpkem za zadkem zadařilo a za docela rozumný kurz jsme směnili 50 Euro (1€ = 133 000 Rial) a hned z nás rázem byli milionáři.

50€ v Rialech aneb Chcete být milionářem?

Cestou jsme si ještě obhlídli dva jiné Guesthousy, protože Hatam nám přišel docela dost prašivej a chtěli jsme se přestěhovat. Našli jsme dobrou alternativu za rohem od Hatamu. Slečna na recepci nám dala vybrat z pokoje s manželskou postelí nebo 2 oddělenýma postelema. Po osmi letech našeho vztahu jsme se nepotřebovali mačkat v růžovém pokojíčku a tak jsme oba jednoznačně zvolili oddělený postele a klimatizaci! 😀

Vrátili jsme se pro naše věci do Hatamu, kde jsme konečně zaplatili náš dluh, rozloučili se a přestěhovali do pokojíčku kde bylo výrazně méně cizích chlupů v posteli než v předchozím ubytku. 

Venku jsme jako první zamířili do pekárny. Jiří si chytře zvolil takovou malou ala pizzu, já hloupě něco náhodnýho plněnýho šafránem a vůbec mi to nechutnalo :D. Naše první jídlo jsme si snědli na obrubníku před obchodem s papírem a hned z něj vykoukl pán. Donesl nám k snídani čajíky. Super! 

Konečně bez hladu jsme zamířili omrknout bazar. Jedná se o jeden z nejstarších a největších zastřešených bazarů na Středním Východě. Pěkně jsme se tu pocourali a plno lidí nás teda zastavovalo aby nám řeklo: „Ahoj, vítejte v Íránu“ nebo jenom „odkud jste“ a nebo nám vnutili svojí vizitku s nabídkou nějaký tour. Ze začátku to byla docela sranda, ale brzy to začalo být docela otravné. Když jsme ale natrefili na bazaru na mladýho kluka ze zastrčený restaurace, kterej nám výjimečně nic nevnucoval (narozdíl od týpka kterej nás uprostřed silnice zastavil, vytáhl z aktovky katalog výletů a začal prezentovat tří denní tour) a pozval nás alespoň na čaj (říkali jsme, že nemáme hlad) dobře jsme si pokecali. Ukázalo se, že restaurace je rodinným byznysem a tak jsme nakonec přeci jen byli na jídlo zvědaví. Hlavně tam bylo uplně narváno místňákama a to je vždycky záruka kvality. Náš novej kámoš nás vzal i přímo do kuchyně, aby nám ukázal jak pečou v obří peci čerstvej chleba. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet jeden kebab na půl a k tomu Íránskou coca-colu. Keboš byl luxusní a hlavně jsme pochopili že v týhle zemi nám bude vždycky stačit jedna porce pro oba. (Myslim že místní musí mít žaludky dvakrát větší než evropani.)

Nakonec jsme dostali ještě plno tipů kam zajít a při placení jsme byli příjemně překvapení cenou. (240 000 R = 45 Kč) 

Výroba jednoho z milionu druhů Íránského chleba

Po jídle jsme se vymotali z uliček bazaru do rozpálenejch ulic, abychom si prohlídli Qajar museum. Moc krásný dům zvenku, ale když jsme viděli, že na turistech rejžujou a chtějí po nich x krát víc peněz za vstup než po lokálech, došli jsme si tu na wc a na prohlídku se vyprdli. 

Vrátili jsme se zpět na bazar, kde jsme si prohlídli nesmyslný perský koberce. Prodavači se na nich váleli a dřímali v odpoledním vedru a my okolo nich našli cestu do malé kavárny Esrafil café, která je primárně pánskou čuďárnou vodních dýmek. Pan Esrafil je ale galantní muž a tak nevadila moje přítomnost. Hned nás posadil k jeho stolečku a nalil nám čaj připravovaný přímo na ohni. Byli jsme rádi že sedíme a potíme se už jen tak přiměřeně. Chvíli po našem příchodu dorazil do kavárny i kluk s plechovým dílem na vzduchotechniku a jal se ho za asistence ostatních čajových „štamgastů“ přidělávat. Znamenalo to vylézt na žebřík a na stoličky postavené na stole, balancovat jednou nohou na těchto improvizovaných štaflích a montovat s rukama nad hlavou. Za chvíli nám štamgasti začali ukazovat v mobilu na youtube, že jsou kluci montéři jako Pat a Mat. Jak na tohle video přišli fakt netušim! Ukázalo se ze iu desetiletí je tu tahle dvojice ohromně populární.

Snažili jsme se taky najít nějakej vhodnej hábit, kterej by splňoval íránské požadavky – rozuměj dress code dlouhý rukávy alespoň za loket, délka trička alespoň do půlky zadku, nemá být obepnuté. Kalhoty nebo sukně ke kotníkům, šátkem zakryté vlasy a krk. 

Pařit se ve 40°C v kalhotách, Jiřího triku pod kterym mám navlíkutou bizarním způsobem sukni tak, aby mi zakrývala zadek a přes to všechno mikinu, která snad ještě k tomu všemu hřeje je opravdu konec. 

No, první pokus nebyl moc úspěšný, tak jsme alespoň chtěli zaject na autobusák koupit jízdenky na další den večer do Teheránu. 

Vyhlídli jsme si na mapě autobusák a vyrazili metrem. Od zastávky jsme ještě tak dva kilometry šli pěšky. No, rozhodně jsme si nevyhledali hlavní autobusové nádraží. Spíš to vypadalo jako nějaké autodílny s pár opodál stojícíma busama. Museli jsme se zeptat v jedné restauraci kde by se tu dala v půl desátý večer koupit jízdenka. Týpek sice moc nemluvil anglicky, ale ukázal nám ať sedneme k němu do auta, na klín si posadil svoje malý děcko a svezl nás asi 400 metrů zpátky do kanceláře jedný dopravní společnosti. Za stolem seděl hodně přísnej pán a tak mu náš taťka vysvětlil co potřebujeme. Dostali jsme nabídku jízdenky VIP autobusu za 650 000 R (4,5€ za 650 km) na osobu. No, přišlo nám to hodně, protože ve článku na internetu z července letošního roku uvádēli cenu o 200 000 levnější. Moc jsme tomu nevěřili a ukazovali v mobilu náš zdroj a cenu. Týpkovi za stolem se to nezdálo a taťka vysvětloval, že se změnila cena dolaru. Chtěli jsme najít ještě nějakej jinej zdroj, tak jsme taťkovi poděkovali za pomoc a ten zase odfrčel. Na lavičce v kanclu jsme začali googlit zda neseženeme nějaké další info, ale nedařilo se nám. Rozhodli jsme proto aspoň porovnat nabídky okolních dopravců. Hned vedle v kanclu jsme se zeptali na cenu jízdenky do Teheránu. Bohužel se ale jednalo o společnost s mezinárodníma jízdenkama. Nenapadlo ho nic lepšího proto než vylézt ze svého kanclu a jít se zeptat přísňáka odvedle. Prohodili spolu něco ve fársí a nakonec se nám vysmáli. Mezitím dědek začal zavírat svůj krám, takže jsme màvli rukou a řekli si že přinejhorším si lístek koupíme u dědka zejtra ráno. 

Nechtěli jsme se ale vzdát tak snadno když se nám zatím podařilo jen ze sebe udělat blbce… Našli jsme ještě další společnost, kde seděl takovej sympatickej méďa co uměl anglicky. Cena byla stejná (takže nás dědek výjimečně nechtěl oškubat) a tak jsme se dohodli na autobusu v deset, tzn. že přijede do Teheránu kolem sedmé ráno. Koupili jsme jízdenku, zjistili odkud bus vyráží a začali jsme zkoumat jak se dostaneme zpátky do ubytování.

Pán byl tak hodnej, že nám k našemu hledání cesty uvařil čaj a ještě zkusil objednat taxíka po telefonu. Cena se nám ale.zdála mnohem vyšší, než jsme dosavaď za taxi dali, tak jsme odmítli. Vysvětlil nám, že tágo po telefonu bývá mnohem dražší, ale pokud počkàme hodinu a půl, vyzvedne ho manželka a vezmou nás domů. 

Moc jsme mu poděkovali a vyřešili náš přesun aplikací Bolt (Iranskej Uber kde cca14min jizda stoji asi 0,5€)  za nula nula prdlačky. 

V ubytku už jsem jen šťastně odhodila všechny vrstvy hadrů včetně šátku a byla ráda za klimošku