83. den Hamadán a íránská rodinná večeře

Nasser vstával asi v půl osmý ráno. Původně jsme chtěli vstát společně s ním, ale po úmorný cestě která trvala skoro deset hodin jsme se s ním dohodli, že se sejdeme později u něj v práci a ještě jsme to na chvíli zalomili.

Zhruba v deset jsme proloupli oko, dali si k snídani med a ořechy ještě od bábušky z Arménie a vyrazili na taxíka.

Naser bydlí ve velkém domě společně se sourozenci, jejich dětmi a Naserovými rodiči. Každý má ale svůj byteček v jednom z pater. Nebylo tedy nic divnýho na tom, když jsme dole před domem narazili na Naserova tatínka. Sice mluvil jen fársí a my jen po našem, ale dokázali jsme si vysvětlit že jsme z Čech a vyrážíme za Naserem do práce. Taťka s námi počkal než nám přijel taxík (jejich baráček je na uplnym okraji města) a svezli jsme se do centra.

Naser pracuje v jednom z krámků se zlatem, což je dobrej byznys, protože místní ženy vysloveně milujou zlato a bohatě se jím zdobí.

Ukázal nám co prodávají a shodli jsme se, že ho vyzvedneme za půl hodinky kdy bude mít pauzu a zajdeme si společně na oběd (mimochodem hlavní obědový čas je tu zhruba kolem třetí hodiny odpoledne).

Zatím jsme si prohlídli zvenčí židovskou hrobku, zrovna bylo zavřeno, takže se nedalo jít dovnitř. 

Když se Naser uvolnil z pracovního otroctví prošli jsme si společně centrum a po chvíli zamířili do restaurace na oběd. Chtěli jsme hrozně vyzkoušet dizi. Dizi je opravdu zvláštní jídlo, takže se hodilo že nám Naser vysvětlil jednotlivé kroky konzumace. 

Donesli nám dizi v litinovém kyblíčku, hliníkovou misku, naběračku, takové kleště na uchopení horkého kyblíčku a něco na způsob paličky na maso.

Nejprve se z kyblíčku naběračkou vybere bílá hrudka tuku na povrchu jídla do hliníkové misky. Potom se vyleje do misky všechna rajčatová šťáva z jídla přímo na vyndaný tuk.

Teď začíná ta sranda. „Paličkou“ se dokonale rozšmelcuje bílej tuk v „omáčce“. Do vzniklé vodičky se nahážou kousky chleba a to se sní. Labužník Jiří si mlaská. Já trpím protože to má velmi velmi jehněčí příchuť a nikdy jsem nebyla vyloženě milovnice slizkýho bílýho tuku. 

Nicméně nesmíme zapomenout na fázi číslo dvě. V kyblíčku zbylo jehněčí maso, brambory, cizrna, fazole, rajčata… to vše se opět rozmělní paličkou na kaši a ta se sní. Tadaaaaaaa. 

Naser si dal jídlo připravený z rozčvachtanejch lilků s hodně bylinkama, česnekem a jogurtem a musím říct že po ochutnání bych tohle označila za mnohem chutnější volbu. 

Naser měl čas až do čtyř hodin, pak zase musel do práce, tak jsme mohli společně vyrazit ještě k vodopádu a Ganjnameh inscripotion. Jedná se o nápisy oslavující boha ve třech jazycích vytesané do skály (cca 500 let před Kristem). Obojí jsme si prohlídli a jeli jsme zpět s Naserem do Hamadánu. On se vrátil do práce a my jsme se šli ještě mrknout na Ecbatanu – místo s plno archeologickými vykopávkami na okraji Hamadánu. Ecbatana byla hlavním městem v osmém století př.n.l. a i později se jednalo o významné město v rámci perské říše. Vykopávky začaly až v roce 1913 a větsšina z nich byla už zastavěna moderním Hamedánem. 

K vidění tedy byly zbytky ulic tehdejšího města z takového blátivého materiálu mně připomínajícího jíl. V komplexu bylo i malé muzeum s několika kostrami a ukázkou pohřbívání, starých nádob, dveří, šperků, mincí… Také je možné si prohlédnout zbytky kostela, který se ale nedochoval. Vedle ruin byl postavený nový kostel místo zničeného původního. Po prohlídce jsme byli už úplně upečený. Jednak jsme se na začátku při vstupu skoro otočili a ani nešli dovnitř, protože z principu odmítáme platit 3* dražší turistické vstupné než je pro místní.  Ne že bychom na to neměli, částka je většinou malá, to se nenechte mýlit. Ale prostě mě uráží tenhle dvojí metr. Navíc je to ofiko zákonem zakázaný. 

Chtěli jsme tedy odejít. Když týpek za pokladnou viděl, že opravdu nezaplatíme „běláskovskou cenu“ slitoval se a naúčtoval nám místňáckou. 

Abych se ale vrátila k tomu našemu upečení…

Bylo hrozný vedro a my stále nebyli plně adaptovaný na tyhle zabijácký teploty. Zvládli jsme si proto už jen koupit manga z Pákistánu a  jeli jsme zpět k Naserovi domů (on byl ještě v práci ale dal nám klíče).

Dům nám otevřela Naserova maminka a hned nás zvala na čaj – koukli jsme na sebe s Jirgenem a řekli si proč ne, čajíček bychom si dali moc rádi…

Zasedli jsme tedy v přízemí u maminky do koberců (v obýváku nebyl žádný jiný nábytek jen koberce a Naser nám taky ukazoval několik kusů, které vyrobila maminka vlastnoručně, když byla ještě mladá slečna!) a sosali vynikající horký čaj. 

Za chvíli maminka nesla ještě broskve a okurky. To už jsme ale děkovali ať si nedělá škodu a ukazovali že jsme unavený a na chvíli si nahoru půjdeme dát šlofíka. Mamka neprostestovala a ukzovala ať jdeme, jen jsme si ty broskve a okurky měli vzít s sebou. No… tak jo teda. Poděkovali jsme a šli. Na schodech jsme se ještě vrátili a jedno mango si nechali k ochutnání, ostatní jsme ještě zanesli mamince jako dárek, když už jsme se k nim nakýblovali 🙂

Odpoledne jsme požírali nejlepší broskve mýho života, nejlepší mango mýho života (mimochodem manga vypadají scvrkle a pomačkaně, nicméně ta chuť je naprostá exploze sladkosti) a do toho si dali šlofíka. 

Když se vrátil Naser z práce, pomohl nám ještě s dobitím kreditu na našem íránském čísle (10GB dat za 50 Kč) a kecali jsme. Zhruba v deset hodin večer jsme byli pozvaní dolů k mamce na večeři. Sešla se celá rodina včetně Naserových dvou bratrů a tří sester a jejich manželů i s dětma. Chyběl jen taťka který byl někde na cestě. Na zemi se prostřel „gumový“ ubrus a podávalo se chorme sabzi což je maso s cizrnou v zelené bylinkové omáčce a k tomu rejže. Po véče nesměl chybět čaj a dokonce byla i šafránová zmrzlina a žlutý meloun. Ségry měly zvídavé otázky a děti si nás zvědavě prohlížely. Naser překládal a bylo vidět že je uplně jiný než všichni jeho sourozenci. 

Na závěr jsme si udělali fotku a poděkovali jsme za super večer. Asi kolem jedné jsme zalehli na matrace (ty mimochodem vlastnoručně ušila maminka).