85. den Svatební oběd a Samovy narozeniny

Stále jsme se nacházeli v domě po Samově babičce a dědovi v Malayeru. Spali jsme opravdu dlouho a bohatě. My s Jirgošem jsme se teda vzbudili asi v půl desátý, ale Sam zařezával ještě dýl. Když se konečně probral k životu, byli jsme pozvaní nahoru k rodičům na snídani. Teta Marian nám připravila vajíčka, chleba, sýr, mrkvovou! marmeládu s kardamonem a okurku. Lahoda. 

Na chvíli jsme se po snídani odklidili zpět dolů do kobercového pokoje. 

Sam nám říkal, že přijde na oběd nevěsta s rodinou. Za chvíli už jsme slyšeli, že se venku něco děje a vylezli jsme se podívat. Dorazila nevěsta s ženichem a spousta sester, mamka, taťka… Ženský měly v ruce bubínky a bubnovaly a jódlovaly, přičemž nosily dovnitř do domu plno jídla a pití. 

Když jsme dorazili do „obýváku“ seděli chlapi a ženský odděleně v levém a pravém pokoji. Zasedla jsem tedy k ženskejm a byla zvědavá co se bude dít. Najednou přišel Samův táta a říkal něco ve fársí Samovi a ukazoval na Jiřího. Ten ho vyzval, aby si společně se Samem a tátou šli sednout do dámského pokoje na čestné místo vedle maminky na gauč. 

To už kolem kroužila teta Mariam a nosila limonády s bazalkovými semínky a nabízela ovoce. Uprostřed pokoje stály vyskládané nadité mísy s jídlem. 

Po chvíli se všechny baby zvedly a nevěsta předala dárky ženichovo rodičům a Samovi jakožto bratrovi. Potom ještě pár minut popíjeli všichni limonádu a najednou se zničehonic zvedli, začali se loučit a vyrazili zase domů!

My jsme to nečekali vůbec. Nevěsty maminka mi tiskla ruku a líbala mě na obě tváře sympatická to žena. Škoda že jí neumím říct, že si toho vážím. 

Za chvíli už jsme zůstali jen my ze strany ženicha a nevěsta. 

Zasedlo se kolem přineseného jídla a začalo hrozný obžérství. To nás natolik zmohlo že jsme si potom museli oddáchnout ale ne na dlouho. Sam dneska slavil narozeniny, takže jsme se je rozhodli strávit aktivně. 

Vyrazili jsme do muzea v Malayeru, které sídlí v krásném domě se speciálním vodním systémem sloužícím ke chlazení (v minulosti) a v domě jsou vystavené staré fotky a různé exponáty. Po muzeu jsme si dopřáli místo dortu šafránovou zmrzlinu a taky jsme si vyměnili peníze, které nám po včerejších nákupech docházely. 

Zhruba kolem šesté nám nepřišlo, že by mělo být nějak pozdě na to, abychom si vzali taxíka  na nedaleký hrad Nooshijan, postavený z jílu v 8. Století před Kristem objevený náhodou až nedávno. 

Týpek u závory byl teda pruďas a nechtěl nám dát vstupné pro místňáky (ceny pro turisty jsou totiž x krát dražší a ač nejsou nijak vysoké nám vadí ten princip), Sam ho ukecal alespoň na slevu. Stálo to ale za to. Všechny jílové cihly byly původní a hrad stál na placce kde široko daleko nic nebylo, jenom nějaká chemička. 

Taxíkem jsme se pak vrátili zpátky do Malayeru a prošli si ještě park, kde jsme si dali čaj. 

Asi v deset večer jsme došli konečně zase domů a všichni na nás čekali s večeří! Museli mít hroznej hlad, tak jsem se trochu zlobila na Sama že jsme si nevzali taxíka aby jejich žaludky kvůli nám netrpěly. Ale Sam už byl v kómatu. Ujít několik kilometrů pro něj asi bylo něco jako zdolat Mount Everest. Rodina byla trochu vyděšená, co jsme to s jejich chlapcem udělali, ale dělali si z toho srandu. 

Společně jsme se najedli a bylo to hrozně fajn. Měli jsme ještě zbytky od obřího oběda. 

Pak už jsme se natáhli v našem kobercovym ležení, teda Marian nám donesla šalvějovej čaj v krásný konvičce a my šli spát.