86. den Loučíme se a jedeme do Dorudu

Asi nemusím zmiňovat, že jsme opět spali hrozně dlouho. Už se na ten zvláštně překroucený režim začínáme trochu adaptovat.

Dáváme si společnou snídani se Samovou rodinou. V domě už zbyla jen mamka, taťka, Sam, teta Marian a její manža a syn. 

Snídáme bohatě ještě ze svatební „výslužky“ a po snídani prosíme, jestli bychom si mohli udělat společnou fotku. Maminka si bere „lepší“ šátek, strejda oblíká přes nátělník košili. Je nám blbý že je zdržujeme od balení, protože teta se strejdou a Samem vyráží za chvíli do Teheránu, ale jsou hrozně hodní a vůbec jim fotka nevadí. Naopak nám děkují a kontrolují pak, jestli jim to dostatečně sluší na obrázku. 

Já začínám tušit hrozící problém který se u mě občas vyskytne při loučení s dobrými lidmi. 

Snažím se na loučení nemyslet. To už nám Sam ale nese pytlík s ovocem a limonádu, že si to musíme vzít na cestu, abychom neměli hlad. Přijímáme tedy ovoce a nandaváme si na záda krosny. Rodina je (jako vždycky) u vytržení a nechápe jak se s těma narvanýma baťohama můžeme tahat (teď už to nechápu ani já – co budu dělat s botama na kramfleku nevim, ale máme je zabalený taky…) Cítím na sobě soucitný pohledy a Sam překládá tatínkova slova, že nemůžeme být rozmazlení, když takhle bláznivě a dlouho cestujeme. 

Vycházíme před dvůr a na dvorku nás zastavuje teta a maminka. V ruce drží Korán a misku s vodou. Sam nám vysvětluje, že mají připravený rituál pro případy, když někdo dlouho cestuje, tak aby měl štěstí na cestách, bůh ho ochraňoval a on se v pořádku vrátil domů.

Postupně tedy třikrát líbáme Korán, teta Marjan nám s ním opíše kruh nad hlavou a poté pod ním procházíme.  Přichází loučení a moje slabá chvilka – už zase bulim! Taťka mi poprvé podává ruku (že mi ji před tím nepodal je výraz úcty), maminka mě třikrát líbá na obě tváře a když přichází na řadu teta Marjane… je konec. Dává mi hudlana a pak mě ještě přivine na svou hruď. To jsem tu ještě nezažila. Sam vypadá dost smutně a říká, že mu už teď chybíme. Do jednoho auta si sedá posádka směr Teherán, do druhèho sedáme my s Jirgenem a tatínek, který nás odveze na kraj města kde chceme chytnout stop. Naposled máváme a otáčíme se směrem k domovu. Vidím maminku, jak za námi vylévá vodu a dokončuje tak rituál pro cestovatele. Stále bulim. Taťka se na mě dívá ve zpětnym zrcátku a vím že říká ať už nebulim, i když mu nerozumim. Na konci města se loučíme i s ním a naštěstí se nám podaří ho zradit od chytání taxíků.

Dneska do Dorudu totiž dojedeme stopem. 

Chvíli nás otravovalo nějaký dítě živořící z prodeje žvýkaček. Vždycky mi jich je líto, ale oni ty malí kluci jsou vždycky tak hrozně otravný! Že si od nich nikdy nekoupim už z principu. Tenhle byl teda echt, až nás ho musel zbavit okolo jedoucí motorkář kterej o něm něco křiknul a bylo.

Chvíli to vypadalo, že se stopovánim zadarminko moc neuspějem, ale zanedlouho už nám zastavili dva kluci ve vínovym autě. Sice nejedoua až do Dorudu, ale svezou nás na půl cesty. To znělo jako plán, tak jsme nasedli a jeli. Kluci byli děsně hodný, cestou koupili pro všechny zmrzlinu a vodu. 

Jak jsem už zmiňovala, v půli cesty nás vyhodili na hlavní, chtěli zase domlouvat nějaký taxíky (už ne proboha!) ale vysvětlili jsme si to a oni zase odfrčeli. 

Občas nám zastavilo nějaký auto, ale když jsme řekli že chceme jet bezplatně, všechny zase rychle ujely. Až se stalo, že jsme narazili na Majkla zubaře, žijícího toho času v USA a tak měl perfektní AJ, a jeho kámoše velkýho bodybuildera. Dobré hochy volnomyšlenkáře. Zase nám chtěli kupovat zmrzku, ale podařilo se nám ubránit. Čemu jsme ale nezabránili byla jejich zajížďka asi 20 km aby nás hodili až do Dorudu. 

To ovšem nebylo všechno. Na nádraží nám ještě zjistili v kolik a za kolik nám zítra jede vlak a jak si obstarat jízdenky. Nesmělo chybět selfiečko a kluci nás ujišťovali že kdybychom projížděli jejich městem, tak se jim máme ozvat a budeme se mít jako páni 🙂 Rozloučili jsme se a my šli najít nějaké místo k přespání.

Vyhlídli jsme si hotel asi 400 m od nádraží. Pán nám ukázal dva pokoje a dal nám vybrat. Jeden za 500 000 Rialů a druhý za 600000. Oba vypadaly děsně, ale ten za 600000 (5€) byl o něco přívětivější. Velmi vtipně byla vyřešená koupelna, když na stupínku v rohu místnosti hned vedle postele byl vmáčknutej obří špinavej sprcháč s masážnıma tryskama 😀 Doufali jsme že tu nebudou štěnice, povečeřeli falafel v bagetě a byli jsme spokojený.