88. den Dezfúl a Shushtar

Další den nevyšel záměr s brzkým vstáváním a tak jsme se vyhrabali asi v deset. U recepčního jsme si nechali batohy, nakoupili vodu a zavolali si taxíka do vedlejšího města Dezfúl. Týpek v taxíku byl opět úplně mimo. Cestou asi třikrát zabloudil (Jiří honpak musel navigovat) a pořád nechápal, že nemluvíme farsí a nepotřebujeme klimatizaci na plný perdy. Když se nám konečně podařilo dojet za město, překonat dvakrát odmítnutí peněz (taarof) aby si je potřetí vzal byli jsme už trochu vyčerpaný z tý složitý domluvy. 

Občas nám zastavilo nějaký auto, ale nikomu jsme nerozuměli ani slovo, takže zase odjeli. 

Až jsme narazili na milej manželskej pár. Sice komunikace byla taky náročná, ale jeli směrem na Shushtar, tak jsme přisedli. Cestou jsme si udělali s Chosém a Samirou několik selfieček a zhruba v půlce cesty do Schuchtaru ukazovali, že vlevo je jejich cílová vesnice. Začali jsme teda ukazovat ať zastaví, že si zvládneme stopnout někoho jinýho. Oni na to ale vůbec nedbali a ukazovali že to nic není, že nás odvezou až do Schuchtaru (asi 30 km zajížďka jenom cesty tam). Cejtili jsme se fakt špatně a říkali jsme si, jak bychom se jim mohli odvděčit. Když nám zastavili v centru, ukazovali jsme jim, ať jdou s námi na čaj, ale oni nechtěli. Zvažovali jsme ještě, že bychom jim podstrčili nějaký peníze, ale nakonec nám to přišlo v tu chvíli pitomý. Dopadlo to tedy tak, že jsme jen slušně poděkovali a šli si po svých. 

V Shushtaru bylo asi tak sto stupňů pocitově. Zrovna bylo poledne a my se vydali do centra. Jeden kluk u pekárny polejval hadicí chodník, tak mu Jiřina přistrčil hlavu k namočení. On byl tak hodnej, že nám ukázal ať počkáme a dal nám do pytlíčku několik sušenek. Chtěli jsme je zaplatit (opakovali jsme to 3x) ale nedalo se s nim hnout. Pokračovali jsme se schovat do kavárny která byla moc pěkná, z půlky udělaná jako muzeum. Tady jsem ochutnala největší a nejlepší mangový smoothie mýho života. Dalším bodem programu bylo toulání místním bazarem. Přes poledne ale většina krámů zavírá kvůli nesnesitelnýmu vedru, ale stejně se našlo pár, který byly otevřený a chlápci na nás pořvávali Hello, welcome. Z trhu jsme se přesunuli přes vyprahlý uličky vyhledávajíc každý pidi kousek stínu k vodohospodářskýmu promáklýmu systému z 5. století př.n.l.

Celý to bylo moc dobře zachovalý a fascinující na pohled. Prohlídli jsme si vše zvrchu, z takové terasy a šli jsme se podívat jestli jde jít blíž. To sice šlo, ale opět nás tu nazlobilo dvojí vstupné pro turisty a místní, které bylo 8x nižší. Když se nám nepodařilo vyjednat slevu nebo místní cenu, z principu jsme šli. Stejně jsme fotky už měli. 

Celá cesta nás tak vyčerpala, že jsme se museli ještě na chvíli rozvalit v parku kde jsme potkali dva prašivý psy. Dali jsme jim alespoň sušenku a pomalu jsme se začali přesouvat šnečím tempem k návratu do Dezfulu a blízkého Andimeshku, kde jsme na dnešek měli dohodnutý Couchsurfing. 

Bez problému jsme našli místo odkud jezdí sdílené taxíky, tzv. Savari a koupili si „sedačku“, oba za cca 1,25 Eura. 

K našemu štěstí se auto rychle zaplnilo a my se pohodlně svezli až do Dezfulu. Můj hlad se ale překlopil do mega hladu, což se ukázalo jako velký problém. Všechny jídelní stánky totiž byly stále zavřené. Naštěstí jsem ale hlady neumřela a podařilo se nám najít bufáč s falafelem. Zároveň nás tu hned po jídle vyzvedl Mohamed, náš dnešní hostitel. 

Hupsli jsme k němu do auta a hned jsme viděli že se anglicky dorozumíme, ale bude to chtít trochu snahy. No co se dá dělat. 

Společně jsme ještě v Dezfulu zajeli k jednomu z nejstarších doposud používaných mostů na světě. Sice je v půlce dobetonovaný, protože tahle část se jaksi nedochovala, ale koho by to trápilo, že?

Ve chvíli naší návštěvy zrovna uprostřed stál nějakej magor a vypadal, že skočí dolu a zabije se. No a opravdu skočil. Nicméně se nezabil, ale užil si tuhle magořinu a za pět minut už zase stál nahoře – blázen. 

Byli jsme ze sluníčka dost unavený, takže nás Mohamed svezl k nim domů. Tady jsme potkali taťku, mamku, tři sestry z čehož jedna měla dvou měsíčního chlapečka a taky tu byl její manžel. Usedli jsme a byl klasický křížový výslech (dle Mohmedova požadavku jsme odpověděli že jsme manželé, pak nám chvíli tvralo si vymyslet kolik let 😀 ale usoudili jsme že dva budou akorát). Asi v jedenáct se podávala večeře – kuřecí kebab (vynikající) s íránskou rejží (vynikající) opečeným rajčetem, chlebem a nakládanou zeleninou. Nechyběla kolča a limonáda s příchutí granátového jablka. Zajímavý bylo, že mamka s nejstarší ségrou jedly v kuchyni na zemi a my ostatní u stolu. Sice už nebylo místo u stolu, ale bylo to takový zvláštní.

Po večeři jsme si ještě povídali, nacpali se ovocem (mamka se ségrama seděla bokem na druhym gauči nebo zemi, já jediná s chlapama na gauči) a  zahráli si s taťkou a prostřední ségrou člověče, kdy jsem utržila klasický debakl…

V jednu v noci už jsme neudrželi oči a šli zalehnout do Mohamedova pokojíčku na koberec.