89. den Dezfúl a pokus o výlet

Že je Mohamed trochu jiná krevní skupina jsme poznali hned. Během včerejšího večera se ukázalo, že je i trochu natvrdlej, takže to bylo chvílemi vyčerpávající. Nevadilo nám proto když se vyspal do růžova a vstal tak v jedenáct. Dle naší domluvy nás vzbudil a dali jsme si snídani. mohamed teda jedl u vedlejšího stolečku zvlášť a my sami u velkýho stolu kdy nás jeho maminka obsluhovala jako v restauraci a sama jedla na zemi 🙁 Pak jsme se šli povalit na gauč a nejdřív pořešili nákup jízdenek do Isfahánu, kam jsme se chtěli dneska večer přesunout busem. Pomohl nám zaplatit jízdenku online kartou a my mu dali peníze. Ptali jsme se, jestli vyrazíme ven. On namítnul, že jeho táta jel do nemocnice, tak nemá auto k dispozici, že se vyrazíme až se vrátí. (Taťka měl rýmu a bolest hlavy protože v obýváku běžela klima která chladila na 15°C a venku bylo  38 – 45 °C. Ale oni to nedokázali vůbec pochopit, proč si bereme mikinu.) No, než jsme vyrazili tak byl ještě společný oběd, chrupkání po o a pak se asi ve čtyři jelo…

Vyrazili jsme na hřbitov obětí irácko – íránské války a potom k řece. Tady Jirgen konečně ožil, zákon nezákon odházel svršky a v trenclích zaplul do řeky – první šťastný okamžik dnešního dne. Pak už nám nezbývalo moc času do odjezdu busu, tak jsme naskákali do auta a zase dojeli domů, vzali si batohy, rozloučili se a Mohamed nás vzal na bus do vedlejšího městečka (pak se ukázalo, že jsme do vedlejšího městečka nemuseli jezdit, protože posléze zastavoval i v Andimeshku na autobusáku… ale jak jsem zmiňovala, logika nebyla jeho nejsilnější stránkou).

V devět večer jsme se nalodili, dostali jsme svačinku a doufali že další den už zase zažijeme něco zajímavějšího než válení se na gauči v místnosti vychlazené na teplotu kryokomory.