109. – 112. den Bandar Abbas a trajektem do Dubaje

Naše dny do odjezdu do Emirátů se smrskly na odpočinek a únik před vedrem a večery s Mohsenem. 

26.7. Akce dne byl nákup na kuře na paprice.

Vyrazili jsme do krámu, nakoupili všecko potřebný, začali vařit a jsme nepoučitelní, protože jako už několikrát jsme měli po ruce jenom pálivou papriku a nikoliv sladkou. Nepomohlo ani obražení dalších pěti obchodů. Ucmundili jsme tedy kuře s hot omáčkou a doufali, že náš kámoš má rád pikantní jídlo. 

Naštěstí měl a taky nám naštěstí pomohl s přípravou rejže, protože se moc netvářil na to, co jsem já prohlásila za „hotovo“ 😀 😀

Nakonec mu ale chutnalo. Ke kuřeti jsme ještě ukuchtili okurkovej salát, jen to pivko scházelo…

27. 8. ležando grando

Opět se flákáme, největší aktivitou dne je, když se vydáme odpoledne do kavárny. Není to tak snadný, protože většina kaváren ale i obchodů atd. je zavřená a tak jsme šťastní, když najdem jedno otevřený kde poblíž rybího marketu. Uvnitř je zase tak 15 stupňů… No nevadí, asi už začínáme být trochu zvyklí.

Po kavárně jsme se ještě zastavili v krámu, kde jsme nakoupili čočku se záměrem udělat ji k večeři. 

Což o to, čočku jsme uvařili, ale jaksi trochu dýl než by bylo potřeba a tak vznikla čočková kaše. Mohsen když to viděl, tak navrhnul, abychom si na poslední večer zašli na jídlo do restaurace a my nebyli proti. Vyrazili jsme do nedalekého „italského podniku“. 

Na vývěr bylo z těstovin a pizzy. Rozhodli jsme se pro jedno a jedno a ač pizza byla typicky íránská = takový spíš chlebový tlustý těsto a nijaká chuť, těstoviny s kuřetem byly moc dobrý. Hlavně to byla tak obří porce že jsme to ve třech ani nedokázali dojíst. 

No a večer doma už probíhalo jen loučení. My jsme Mohsenovi koupili zástěru, když tak dobře vaří, aby na nás měl vzpomínku v nový kuchyni. No a on zase přišel s tim, že nám koupil na zejtra na sváču brambůrky, který mám ráda. On je fakt tak zlatej.

Bylo mi tak líto, že se musíme rozloučit. Myslim že mi něco spadlo něco hrozně velkýho do oka, chvíli jsem pak brečela…

Jiná už asi nebudu.

28. a 29.8. Dubaj

V pět ráno jsme se rozloučili a Mohsen odešel do práce. My pak začali balit, uklízet po bytě aby po nás nezůstal bordel a připravovat se na cestu. V přístavu jsme měli být na šestou večerní s tím, že odjezd lodi je plánovaný na devátou.

Před pátou hodinou jsme naposledy zkontrolovali, že máme vše a zaklaply za námi dveře. V krámku na rohu jsme za poslední riály nakoupili dvě smršťovací folie, abychom si měli čím obalit krosny na letišti, dokoupili nějaké sušenky na cestu a skoro nasedli do taxíku k přístavišti, když v rom před sebou vidíme Mohsena! Takový štěstí, že jsme se neminuli. On nám totiž psal, že by možná přišel z práce, my mu ale psali ať si nedělá hlavu, že to má hodinu cesty tam a pak zase zpátky. Napsal na to ok a najednou byl tady. Padlo tedy už úplně poslední tak ahoj zase někdy a my sedli do taxíku. 

V přístavu se zatím nedělo nic. Zhruba o hodinu později začali pouštět lidi dovnitř, my jsme chvíli počkali, nechtěli jsme se rvát. Když jsme se pomalu přešourali do druhé haly, ukázalo se, že se už odbavují cestující, který táhnou každej tak deset krabic. Uf. Nicméně pravidlo bílé huby zafungovalo velmi dobře a my aspoň čvtrt hodince čekání přišli na řadu přičemž jsme „předběhli“ ostatní dříve příchozí. Nikdo ale neprotestoval, tak my taky ne. U téhle první přepážky jsme dostali „jízdenku“ na loď s přiděleným číslem sedačky a oddílem.

Následovala další řada, tentokrát na pasovou kontrolu. Tady jsme jen odevzdali náš papír s e-vízy a přes bezpečnostní rám a rentgen báglu jsme prošli do čekárny na samotný odjezd. Ve třičtvrtě na devět jsme se těšili, jak se přesunem do lodi, najíme se kebabem, kterej je v ceně a nějak usneme. Byli jsme ale naivní… Do trajektu jsme nasedli asi až kolem dvanáctý, zasedací pořádek dle čísla na lístku samozřejmě nikdo nedodržoval a tak jsme si někam dřepli a čekali na vyplutí. To trvalo asi další dvě hodiny, takže jsme naše slavný kebaby sežrali ještě v přístavu.

Mají to dobře zařízený od okýnka jako ve školní kuchyni roznášejí tácy s kuřecím kebabem, opečenym rajčetem a rejží, k tomu je ještě jogurt a dug – jogurtovo-mátovej nápoj. Po večeři je ještě prostor na čaj z obří mosazný konvice. 

Čekání sice bylo velmi dlouhé, ale nakonec jsme se dočkali a vyjeli jsme na širý moře. Jirgoš si ustlal na plachtě pod sedačkama, já zalehla tři sedadla a takhle jsme si hověli až do rána. 

Asi v sedm nás vzbudila trajektová snídaně. Ďůlkovaná rohožka (chleba), mazací sýr, marmeláda, čaj a bonbon. Naši sousedi nám ještě nabídli med. Já úplně zapomněla na taroof a hned si s radostí trochu nabídla. Samozrřejmě jsme si museli nechat celou skleničku, ukazovali, že sami mají ještě jednu. Pak prošel kolem nás pán a nasypal nám na náš tác ořechy… no asi mi to tu nakonec bude chybět.

Při výstupu z trajektu naskákali do autobusů a zavazadla jsme museli dát zvlášť do auta. Moc se nám to nezdálo, ale týpci byli nekompromisní a slibovali že je to save. Tak jsme teda odevzdali krosny a nastoupili do busu.  Ženský a chlapi zvlášť, já jsem ale mohla samozřejmě jet s chlapama (jako vždycky). Narvanej bus týpků v bílejch hábitech alá pyžamo po zastavení jakoby puknul a hned se vyvalili a spěchali do budovy. 

Tady si už pan srandista celník všechny řadil a organizoval pořadí (naštěstí). Nejrv teda šly na řadu ženský z Emirátů, potom chlapi, potom mezi nima my bílý huby, pak nějaký další lidi v dalších pyžamech no a nakonec Íránci. 

My jsme dostali bez problému další razítko do sbírky. Jiří s poznámkou že vypadá jako Bin Ládin, já s poznámkou „beautiful“, to zrovna. Další instrukce zněly, že máme hodinu počkat. Proč nebo na co už jsme se nedozvěděli. My si to vysvětlujeme tak, že jsme měli jít pro odbavená zavazadla všichni najednou. Po hodině čekání tedy každý ukázal razítko v pasu a lidi se rvali jak jantaři do dveří haly se zavazadly. Bože!

My s ještě od jednoho Číňana vyprosili pomoc a připojili se prostřednictvím jeho hotspotu k internetu abychom měli instrukce kam se přesunout k dnešnímu couchsurfing hostiteli Ahmedovi. 

No, po takové zajímavé výměně názorů jsme zkusili stopovat. Překvapivě to fungovalo a jako první nám zastavil řidič takovýho menšího kamiónku a popovezl nás kus do města z emirátu Šardžá do Dubaie. 

Moc jsme mu poděkovali a zkusili dál naše štěstí. Netrvalo dlouho a zastavil nám týpek ve vanu, co vozil hotelový hosty na letiště, ale myslim že i po městě na turistický atrakce. 

Ujišťovali jsme ho, že kamkoliv nás sveze jeho směrem, bude to perfektní, ale on nás kluk jeden ušatá zavezl až přímo k Ahmedovi! Tak moc hodnej byl. Ohromně nám tedy oba dva dubaiští kluci pomohli, nám stačilo jen obejít barák, nechat zapsat údaje z mýho pasu na recepci v baráku co měl asi třicet pater a vyjet do devátýho patra. 

Tady už nás vítal Ahmed a divil se trochu kde jsme. Měli jsme totiž přijet asi kolem poledního, ale byly už čtyři odpoledne:-(. Jeho byt byl hrozně pidi. Šlo jen o takovou garsonku s balkonem a koupelnou. Tak nás překvalilo, že mu nevadí ji na dva dny sdílet s neznámejma Čechama, ale on byl v pohodě. V pět si ještě vyřídil jeden pracovní skype hovor a pak už jsme jen kecali a když jsme zjistili, že má u baráku k dispozici bazén, neváhali jsme a během deseti minut byli dole naložený ve vodě.  

To byla paráda. V deset večer měl ještě naplánovanou byznys schůzku, takže jsme kolem deváté společně vyrazili do centra. Ahmed nám ukázal místní obchoďák a vyhlášený luxuní bary s výhledem na marinu. Když nám chtěl ukázat interiér jednoho z nich, došlo opět na trapný výstup na téma sandále. 

Sekuriťák nás nechtěl pustit dovnitř v nevhodné obuvi, ae Ahmed ho ukecal. Proplazili jsme se teda mezi vyfiknutýma hostama jak houmelesáci, ale ten výhled byl fakt famózní!

Za chvilku už náš kámoš musel jít na schůzku, takže jsme se rozloučili,y.jsme ukojili náš hlad ve fast foodu a absolvovali ještě krátkou procházku kolem mariny.

V jedenáct už jsme si to ale štrádovali na poslední metro, které končí provoz v půl 12 a trefili jsme bez problému i navazující bus k Ahmedovi domu.  

Ten probém s klíčem vyřešil velice elegantně. Prostě svůj byt s dveřma s klikou na obou stranách jednoduše nezamknul. Doma jsme si teda ustlali a Ahmed dorazil až kolem jedný v noci