121. den Chiang Mai

Do Chiang Mai jsme dorazili na čas, tedy před devátou ranní. Před vlakovým nádražím jsme ignorovali tlupy taxikářů i nahaněčů a do města jsme se prostě vydali po svých. Musím říct, že už jsem skoro zapomněla jak je moje krosna hrozně těžká 😀 Během dnešního dopoledne jsem si ale opět rychle vzpomněla. Naším prvním cílem byla vyhlídnutá půjčovna skútrů s názven Mango. Cesta nám ale trvala asi dvě hodiny a jak jsme byli splavení a blížil se čas oběda, dopřáli jsme si během cesty pauzu na jídlo. Hned vedle místa, kde chytali turisty na skútrech policajti a kontrolovali jim papíry, jsme se usadili na kus žvance. Na výběr bylo pálivý, nebo mnohem víc pálivý a nějaký hovězí, kde na můj vkus sedělo docela dost much. Jiří zvolil mouchový hovězí, já něco míň pálivýho, jestli se to tak dá říct ale stejně mi málem shořely trubky. A že by mi to nějak moc chutnalo… už jsem měla i lepší delikatesy. Ale co už, hlad to zahnalo a cena byla příznivá. Do Manga to bylo coby kamenem dohodil, takže jsme to rychle došli a začali vybírat popojíždědlo. 

Ukázalo se, že dle Thajských zákonů na řidičák B člověk nemůže řídit motorku o objemu válců 125ccm tak jako je to u nás, ale jen 50ccm. To ale pro místní hory nepřipadalo v úvahu. Bohužel ani v mezinárodním řidičáku to není zohledněno, je tam razítko u typu A, ale jen do 45km/h. Půjčili jsme si tedy 125ccm i přes riziko neplatnosti zdravotního pojištění a výpalného od polišů v podobě 500 Bahtů (když vás jednou chytí a pokutují, tak pak po dalším chycení nemusíte po další 3 dny platit pokutu znovu).

Smířený s naším osudem jsme narvali sebe i krosny na skútr a vyjeli jsme vstříc našemu bydlu na periferii Chiang Mai, vlastně se jedná o vesnici přiléhající k městu. Já, poprvé na skútru/motorce sedící jsem měla v očích smrt. Ale jeli jsme. Asi za kilometr už z dálky vidíme policajty a samozřejmě na nás, jakožto jasný bělásky z dálky mávají. Zastavili jsme tedy už smířený s pokutou, nicméně jsme se snažili nasadit široký úsměv. Pan policajt se hned ptá odkud jsme a když řekneme že z Čech a předložíme mu mezinárodní řidičák, oči se mu rozsvítí a hned ukazuje vedle stojícímu skútru s turisty jak vypadá platný mezinárodní řidičák. Ten nám vzápětí zase vrátil a popřál pěkný pobyt. Chudáci vedle ale takový štěstí neměli a pokuta je neminula… to bychom měli. První kontrola v suchu. Za další tři kilometry další kontrola. Naštěstí se scénář opakoval a opět jsme vyvázli. Dokonce se nám podařilo trefit i do ubytování a nezabloudit. Co se ale už nepodařilo, bylo odklopit/odemknout západku na zapalování. Nevěděl si s tím rady ani dva roky v Thajsku žijící Polák z našeho bydlení. Zavolali jsme tedy do půjčovny o pomoc a oni slíbili, že někoho do půl hodiny vyšlou. Jirgen šel mezitím nvazovat thajská přátelství kousek dál v ulici nad rejži s masem a pálenku, já jsem upadla s bolehlavem ihned od kómatu. 

Problém se nakonec vyřešil tak, že nám dovezli jinej skútr a tenhle si nějak dopravili zpět. Hurá! Později když jsem se probrala z kómatu jsem se šla podívat na thajskou družbu. Místní průvodci titulující se Jack Sparrow a Woody Allen už nějakou chvilku nasávali. Byli ale moc hodný a nabídli mi pálivou opečenou chobotnici a ananas. Díky jim. Jsou to takoví vtipný chlapíci, nikdy jsem nevěděla co jim mám věřit, když jsem zrovna porozuměla jejich angličtině s thajským přízvukem. 

Byli ale milí, tak jsme jim slíbili, že se ještě stavíme. Oni totiž pochopili, že my máme rádi local people. Večer jsme si pustili seroš (Waco, doporučujeme) a za zvuků velmi živé vesnické přírody zvenčí usnuli. (Doufám, že ještěrky za oknem v koupelně jsou vrcholem  našich blízkých zvířecích přatelství.)

Vesnická pohodička nad místní whiskey