158. – 160. den Ze Sapy do SinHo a zpět na motorce

1. den Sapa -> Lai Chau

Jirgen už dneska vypadal docela v pohodě, takže jsme mohli vyrazit na výlet na motorce. Krosny jsme si nechali u ženy v ubytování a půjčili si za 80 K na den motorku od stejného chlápka jako včera Senta. 

V Sapě stále prší a když se naše stroje šplhaj do kopce směr Tram Ton pass, je pěkná mlha a taky pěkná zima. Chvílemi jsme litovali, že jsme si péřovky nechali v krosně a neměli je s sebou. Kousek za passem se to ale zlomilo a i když poprchávalo, nebyla to už teplotně taková hrůza. Pod kopcem jsme zastavili na oběd u silnice. Objednali jsme si něco jako rýži s vajíčkem pomocí překladače a týpek ukazuje že to bude stát pět. Aha, takže padesát a pro všechny? Kejve. 

Když nám baby donesly na stůl rejži, omeletu, sojovku, talíř spařených listů morning glory a nějakou hnusnou vodu, asi právě z těch listů, nacpali jsme se rejží a vajíčkem. U vedlejšího stolu zasedli dva páry z Hanoje co přijeli obr autem. Paní v pantoflíčkách na podpatku a v šatech, pánové k obědu vytáhli plastovej kanystr s pálenkou a už to jelo. Nám taky nabídli, byli ušně vychovaní. 

Vše bylo zalité sluncem, ale jen do chvíle, než došlo na placení. Babka nám na dvoustovku vrátila jen nějaký šušně a začaly dohady. Zapojili se i pánové z Hanoje, protože todle fakt byla asi nejdražší rejže našeho života… Ale bylo nám to prd platný. Po zhruba půl hodině, kdy jsme už i zvýšili hlas ale bylo jasný, že je to marný. Myslim že i když našim českým nadávkám nemohli rozumět, pochopili velmi dobře co si o nich myslíme. 

Pánové z Hanoje uklidili svůj alko-kanystr, skočili do auta a jeden z nich řídil (ano, po požití řídil) dál. 

Když jsme sjeli z kopců, odbočili jsme na vedlejší silničku, kde jsme se kochali vesničkama, zelenejma políčkama s čajem a sem tam vysvitlo i sluníčko.  Ve chvíli, když se zase objevil mrak, jsme zastavili doma u jedný mladý mamky s malym miminem a přečkali slejvák u nich na „předgaráži“. Mamka byla moc hodná, donesla nám židličky na sezení a teplej čaj. 

V poslední fázi cesty se ale udělalo už krásně a nám bylo dokonce po několika dnech i vedro, kdo by to byl řekl. K večeru jsme dorazili do městečka Lai Chau, kde jsme se chtěli ubytovat. Skoro jsme kvůli zmožení únavou kývli na hnusný Nhá Nghí, ale naštěstí jsme se vyhecovali a zkusili ještě mrknout za roh, kde jsme za stejný peníze dostali o několik tříd lepší pokoj. Navíc náš pokojíček byl hnedka u místního trhu. Koupili jsme tu tedy ovocnou zásobu na další den cesty a vydali se na pivo.

V „hospodě“ s bia hoi (čepovaný čerstvý pivko) zatím nebylo moc hostů. To se ale během hodiny zcela změnilo, protože Vietnamci hráli fotbal s Malajsií tuším. 

Můj moribundus se začal měnit z chrapotu na totální ztrátu hlasu, ale ani to mě neodradilo od piva. 

Poručili jsme si džbánek, Jiří se nejdřív nadšeně družil s chlapama ve věku našich otců a zanedlouho si k nám přisedla dvě osmnáctiletá mláďátka. 

(Mimochodem, jeden z nich se hnedka ptal Senty jestli má kluka:D.)

Kluci naobjednali plný stůl divných pochutin a ťukali jsem jednim pivem za druhým, do toho nesměla chybět konverzace pomocí překladače.

Třeba o tom jak na skútru vjeli pod kola náklaďáku, což taky hned dokazují vyhrnutím košile a jizvou přes půl břicha. Hezký teda…

Kluci byli docela rychle zmožený pivem a my ostatně po celym dni na motorce taky. 

Oni na rozdíl od nás nasedli na motorku i teď, po několika džbáncích a vrávoravě odfrčeli domu. Zítra v sedm jim totiž začíná směna v kavárně.

My završili večer koukáním na ptákoviny na YouTube přímo z postele. 

2. den Lai Chau -> Nem Cay/Chan Nuya

Další den nám počasí přeje a my ještě před tím, než jsme opustili město zajeli na kafe za chlapcema ze včera. Dneska už nejsou tak hovorní. Asi jim chybí ta pivní kuráž a taky jsou v práci, tak musí být seriózní. 

Po kafi jsme se tedy rozloučili a opět vedlejší silničkou frčeli dál, kochajíc se úžasnými panoramaty. Další dnešní zastávkou byla jeskyně na trase. Za 30 K jsme se vypravili do rozlehlého jeskynního labyrintu, kde jsme se procházeli zcela sami. Vše bylo.osvětlené, proto6e nàm děda u vstupu zapnul generátor, ale jinak nikde ani noha. 

V celém komplexu je několik jeskyní k prolezení spojených venkovními chodníčky. Ty jsou docela oslizlé a v některých částech hodně kloužou. Museli jsme si dávat bacha abychom si nerozbili ústa. Překvalilo nás, že jsme se docela nachodili a to jsme určitě neviděli zcela všechno, co jsme mohli. 

Podívaná to ale byla parádní.

Od jeskyně jsme zase frčeli dál a skútry se šplhaly do kopců, sem tam jsme potkali nějakou vesničkou, zamávali dětem. V jedné z vesnic podél cesty bylo velké shromáždění lidí. Všichni měli tradiční oblečení a ukazovali nám ať jdeme k nim. 

Po chvíli zjišťujeme, že uprostřed mají několik stolů se žranicí a u jednoho z nich sedí páreček Francouzů a cpe se. Lidi z vesnice nám naznačovali, ať si taky přisedneme a donesli nám mističky s hůlkama. Kdybych jim rozuměla, určitě by říkali, jen jezte, do toho, dobrou chuť.

Zvláštní teda bylo, že při tom udělali kolečko a všichni na nás při jídle zírali. Některé speciality jsem nechala netknuté (vnitřnosti a divný rosoly) a ochutnala jsem zeleninu vařenou ve vodě, vepřový s kůží, nebo tofu. 

Některý babičky vypadaly nadšeně, že nás vidí, některý zas tak šťastný nebyly. 

Ptali jsme se Frantíků jak se tu octili a zjistili jsme, že stejnou náhodou jako my a taky netuší, co se tu děje za slávu. 

Po jídle jsme jim slušně poděkovali a chtěli zaplatit, ale to nám nedovolili. Udělali jsme si alespoň spolu fotku. Nejvíc usměvavá babička.hned přiskočila a zmáčkla mi ruku. To bylo tak hezký! 

Myslím že chápala, že mám z našeho setkání stejnou radost jako ona, i když jsme si vůbec nerozuměly 🙂

Po spontánním obědě jsme frčeli dál. V některých úsecích chyběla silnice a na jejím místě bylo cosi jako tankodrom, ale zvládli jsme to překonat a to dokonce bez píchnutí. 

Co ale bylo horší než silnice bylo nakládání s odpadem v některých vesnicích. Jako na mnoha místech v Asii se jednalo o hromady nechutnejch skládek podél silnice, v příkopech, nebo na doutnajících hromadách které se snaží místňáci spálit. Fujtajbl.

Spaní dnes hodláme realizovat v malém městečku u „hlavní silnice“ jménem Nem Cay/Chan Nuya.

V nabídce ubytování jsou tři Nhá Nghí a jeden hotel. Postupně jsme vše obešli a zjistili že hotel je jediná hygienicky přijatelná možnost :D.

Zkusili jsme i smlouvat, ale moc nám to nešlo, tak jsme zaplatili co si týpek poručil, šli se nacpat pho a odměnit kafem. 

Na ráno jsme si chtěli ještě v nedaleké pekárně koupit bagetu. Když jsme do pekárny dorazili, ukázalo se že pečivo došlo, zato tu debužírovalo na zemi na rákosových rohožích asi deset lidí a hned ukazovali ať jdeme k nim a přisedneme si. 

Rádi jejich přání vyplníme a hned dostáváme nalitou sklenku rýžovice z kanystru na benzín. Ta píše.

Nabízí nám na zajezení nějaký mušle a jinou havěť, ale my bereme za vděk jablkem. Nejstarší paní je prý z Ha Long a je tu na návštěvu u přátel. Dcery má v Kanadě a sama pracovala několik let v Německu. Bavíme se tedy buď anglicky, případně pomocí překladače a s chlapama na ťukání skleničkou ani překlad nepotřebujem. To je mezinárodní a rozumíme si velmi dobře.

Další paní z vedlejšího baráčku je z naší přítomnosti extrémně nadšená. Hned se s námi fotí, taky nám ukazuje její miminko, kolik mu je měsíců, jak má baculatý tvářičky a nožičky, na závěr chlapečkovi stáhne i plenku abychom viděli pindíka. Je to kluk! 

Nesmíme odejít dokud nám neukáže svůj protější domek. Jako ve většině případech ve Vietnamu se jedná o jakousi garáž. Vpředu má kadeřnické křeslo kde občas stříhá. Nabízí i nám, že pokud chceme, zkrášlí nás, dokonce zdarma. Děkuju, sice bych to potřebovala jako sůl, ale s díky odmítám. Taky tu má fotky s dětma ze třídy. Pracuje totiž jako paní učitelka. Buď s dětma na prvním stupni nebo ve školce (odvozeno dle fotek). Exkurzi u paní učitelky doma jsme završily ve druhé místnosti, kde zdravíme její starou nemocnou maminku. Je vidět, že maminka na tom není dobře a je plně odkázaná na pomoc dcery. Představuju si, jak to asi musí být těžký život skloubit všechny role dohromady a nezcvoknout se z toho. K tomu ještě vypadat tak šik a neumím si to vůbec představit…  V duchu učitelku/kadeřnici/pečovatelku obdivuji. Ona se ale stále směje a vypadá happy jak dva grepy. 

Po exkurzi zjistíme, že čas pokročil, mě zároveň není úplně dobře a tak se my dvě se Sentou loučíme a jdem se odvalit do postele, Jiří ještě s chlapama zodpovědně dopíjí pálenku. Jsme dohodnutí, že ráno dorazíme na snídani.

3. den Zpátky do Sapy

Jak jsme slíbili, tak se i stalo. V osm hodin ráno dalšího dne jsme nakráčeli do pekárny na bagetku. Udělali nám pěkně poctivou a my si ještě nakoupili zásoby sladkejch buchet na cestu, plus bagetu co můžem sežrat s paštikou. Rozloučili jsme se a vyrazili zase nazpátek směr Sapa.

Cesta dneska vede po hlavní silnici a tak jsme  minuli opět Lai Chau kde jsme se zastavili na kafi u našich kámošů a čím víc jsme se blížili Sapě, tím víc se zatahovalo a všude byla opět mlha. 

V Tram Ton passu jsme zastavili u luxusní restaurace. A nejen my, ale i davy čínskejh turistů. Jako správný bufeťáci vytahujeme paštiku a přímo před vchodem do restoránu jsme spořádali tuhle vepřovou delikatesu s bagetou. Byl na nás tak zajímavý pohled, že si nás začli fotit čínský turisti. Teda kecám, fotili si Hlavně Sentu – je to kočka. Jeden se dokonce odvážil za jejího neustálýho požírání bagety přiblížit k její hlavě, aby si bez zeptání udělal selfiečko. No to Jirgen už startoval a šel ho vypoklonkovat od našeho improvizovaného food courtu. 

Do Sapy jsme dorazili asi ve čtyři odpoledne. Zase, nebo spíš stále, tu bylo pěkně hnusně. 

Ubytovali jsme se asi o dvě stě metrů jinde než minule, vyzvedli si krosny a udělali si pohodu.

Sláva nazdar výletu nezmokli jsme (skoro), už jsme tu.