Úkol dnešního dne je jasný – zajít na policejní stanici a nechat si prodloužit víza. Po snídani jsme tedy vyrazili taxíkem na okraj města. U vstupu jsme odevzdali telefony a přesunuli se k budově kde už byla natřískaná čekárna Afghánci. Jakmile ale týpek za přepážkou viděl dva bělásky hned ukázal ať jdeme za roh, kde …
Ranní plán na budík v osm totálně selhal. Zvuk budíku jsme s přehledem igonorovali a vysoukali se ze spacáčků až tak v deset. Protože už bylo venku vedro jako prase a věděli jsme že je navíc dneska svátek, rozhodli jsme se nijak se nehonit. Stejně bude všude mrtvo. Dali jsme si snídani a šli ohledat …
Poté co jsme se probudili v poušti (Jirgen už v pět ráno, já až v sedm, protože jsem neměla ponětí o tom, že by zvonil nějaký budík…) jsme rychle sbalili stan a dali si sušenky na zahnání hladu. Kolem půl osmý už pro nás přisvištěl nemluvka s autem a odvezl nás zpět směrem na Varzaneh. …
Po snídani jsme se hned sbalili a čekali, jestli dorazí Hasan do bytu, dle naší domluvy přes whats app. Měli jsme trochu pochybnosti o tom, že by se vše povedlo dle „plánu“ a uvědomovali jsme si i limity Hasanovo angličtiny. No, ukázalo se, že v bytě se opravdu nesejdeme, takže když stále nikdo nešel, vyrazili …
Continue reading „93. den Noc v poušti aneb operace desert storm“
Na začátek musím podotknout, že tentokrát jsme ve městě nezažili nic moc zvláštního. Dorazili jsme nočním autobusem do Esfahánu. Tyhle VIP autobusy jsou lahoda. Každý dostane sváču na cestu, je tu plno místa, sedačky se dají víc sklopit… Z busu jsme vystoupili asi v sedm ráno a rovnou jsme se jali hledat kde složit hlavu. …
Continue reading „90. – 92. den Esfahán a čtvrt roku na cestě“
Že je Mohamed trochu jiná krevní skupina jsme poznali hned. Během včerejšího večera se ukázalo, že je i trochu natvrdlej, takže to bylo chvílemi vyčerpávající. Nevadilo nám proto když se vyspal do růžova a vstal tak v jedenáct. Dle naší domluvy nás vzbudil a dali jsme si snídani. mohamed teda jedl u vedlejšího stolečku zvlášť …
Další den nevyšel záměr s brzkým vstáváním a tak jsme se vyhrabali asi v deset. U recepčního jsme si nechali batohy, nakoupili vodu a zavolali si taxíka do vedlejšího města Dezfúl. Týpek v taxíku byl opět úplně mimo. Cestou asi třikrát zabloudil (Jiří honpak musel navigovat) a pořád nechápal, že nemluvíme farsí a nepotřebujeme klimatizaci …
V pět ráno jsme se vypravili po pár hodinách spánku na nedaleké nádraží. Tam už čekaly davy lidí až přijede vlak. Zaujali jsme místo na perónu a čekali co bude. A taky bylo – velká show. Jen co přijel vlak, všichni se začali rvát jak pominutý, mačkali a strkali se do dveří, jako kdyby to …
Continue reading „87. den Vyhlídkovým vlakem z Dorudu do Andimeshku“
Asi nemusím zmiňovat, že jsme opět spali hrozně dlouho. Už se na ten zvláštně překroucený režim začínáme trochu adaptovat. Dáváme si společnou snídani se Samovou rodinou. V domě už zbyla jen mamka, taťka, Sam, teta Marian a její manža a syn. Snídáme bohatě ještě ze svatební „výslužky“ a po snídani prosíme, jestli bychom si mohli …
Stále jsme se nacházeli v domě po Samově babičce a dědovi v Malayeru. Spali jsme opravdu dlouho a bohatě. My s Jirgošem jsme se teda vzbudili asi v půl desátý, ale Sam zařezával ještě dýl. Když se konečně probral k životu, byli jsme pozvaní nahoru k rodičům na snídani. Teta Marian nám připravila vajíčka, chleba, …
Continue reading „85. den Svatební oběd a Samovy narozeniny“