Let do Marrakéše byl plánovaný na cca 13:30 se společností Pegasus. Na letiště jsme vyrazili sockou hned kolem 9. ráno, Jiří podle mě ještě s výrazným podílem zbytkového alkoholu v krvi. Taky se už na Veleslavíně dožadoval Coca-Coly v plechu, aby ji mohl ještě před příjezdem autobusu vyhodit nedopitou do koše se slovy že je hnusná a chutná jak umělý sladidlo. Na letišti se ještě pokoušel po odbavení zavazadel (každé kolem 5 kg) utlumit kocovinku Burger Kingem. Já se zatím naládovala od rána asi 3. Guajacuranem, abych se naladila na apatickou vlnu. Po bezpečnostní kontrole a otevření našeho gatu jsme se moc nehrnuli do fronty na autobus, který by nás odvezl k letadlu a dobře jsme udělali. Předchozí 2 busy plné lidí s „priority odbavením“ čekali v mrazu dobrou půl hodinku a i my jsme si postáli než jsme vyjeli k letadlu. Nakonec se zpoždění protáhlo na hodinu, protože původně připravené letadlo mělo poruchu, dali nám jiný stroj. To jsme se dozvěděli až od pilota a já se mezitím utlumila dalším Guajacuranem, po vzletu jsem si dala víno a v kombinaci s českým pilotem… jsem se vůbec nebála! No naopak, dokonce jsem si to užila. V Marrakéši jsme přistáli asi v půl 6 večer. Museli jsme vyplnit nějaký imigrační papírek, který vypadal asi jako náš podací lístek a pak ještě na základě toho dostat štempl od přísně se tvářícího ouřady za přepážkou. Já jsem prošla v pohodě, ale Jiří se tomu svému čičmundovi moc nezamlouval, tak musel ještě dopisovat adresu ubytování a až pak jsme mohli být vypuštěni. Letiště je v Marrakéši hezké a moderní, do centra to je tak 4 km. Takže jsme samozřejmě jako správní Češi šli pěšky. Dle mapy kolem hlavní silnice a pak kolem oranžerie. No… šli jsme asi hodinu podél něčeho alá Jižní spojka a v „oranžérii“ spali bezdomáčci :D. Ale došli jsme, akorát za tmy jsme se vmísili mezi místňáky do malých uliček začínajícího starého města. Ubytování na 1. noc jsem zařídila přes booking v penzionku o 3 pokojích za necelých 700 Kč i se snídaní. No. Všude psali že mapy jsou prd platný. Došli jsme na místo, kde by se měl nacházet náš cíl a kde nic, tu nic. Pak nás začli nahánět místní, že nám ukážou kudy kam. Statečně jsme odolávali, ale nakonec jsem vyměkli a nechali se dovést k ubytování – tak 400 metrů jsme šli úplně jinam uličkama, že jsme mysleli že nás tam někdo odkrágluje. Když jsme dorazili, nikdo navíc neotvíral :D. Chlapec se nevzdával, a za pomoci dalšího čičmundy zavolal na číslo z bookingu. Paní říkala, že bude za 3 minuty na místě. Samozřejmě chtěli šušně a až ve chvíli, kdy jim Jiří vysvětlil, že jsme zrovna dorazili a ukázal peněženku s 10 Kč, tak odvětili že 10 Kč ať si necháme a šli. Paní domácí se po asi po 20 minutách zjevila na motorce a ubytovala nás v pokojíčku v přízemí s vlastní koupelnou. (Sice to bylo bez okna a trošku plesnivando a zima, ale to je tu skoro všude.) Následně nám na platbu v eurech vrátila i pár šušňáků v dirhamech, takže jsme mohli jít na večeři a najít bankomat pro výběr dirhamů. Bankáč jsme sice našli, ale asi mu došly bankovky, protože nic nevyplivnul. Dali jsme si tedy takový marocký jako kdyby panini s kuřetem a hranolkama. Vedle byla rodinka s děsně chrchlající holčičkou, nám přímo za krk. Znělo to jak tubera (ne naposledy). Pak jsme si koupili vodu a padnuli do postele jak podťatý.