Vstávali jsme za tmy, do zimy a já byla teda dost protivná (ostatně jako každé ráno) a vyrazili jsme na bus. Ten jel kousíček od Jama El Fny, takže jsme několikrát museli odhánět během pár metrů neodbytného taxikáře. S pomocí okolí jsme nastoupili na správné č. 5 a dokonce poznali správnou zastávku nádraží. Tady jsme koupili lístek (něco přes 400Dh) do Fezu ve 2. Třídě a šli na pomalu se probouzejícím, ale víc spíš spícím, nádraží hledat kus žvance. Ve skoro jediné kavárně jsme si dali 2* kontinentální snídani. Fresh, čaj toust/opečený rohník s marmeládou. Do vlaku jsme si ještě koupili vodu a kuřecí sendvič a vyrazili hledat náš vlak. Ještě před vstupem na nástupiště lístek zkontroluje týpek a další na perónu cvakne. Ač jsme měli 2. Třídu, stejně jsme na lístku měli místenku. Měli jsme místa naproti sobě u okna, takže docela výhra v případě kupé pro 8 lidí. Postupně se celé zaplnilo včetně matek s dětma a lidi se cestou různě měnili. Jedna paní dokonce nějakym záhadnym způsobem poznala, že jsme z “Československa”, ale když jsem se jí ptala jestli zná Čechy tak to už by dokázala říct leda tak francouzsky. Cestou jsme společně s ubíhající krajinou viděli plno pasáčků ovcí a taky pěknej bordel podél trati. Chlív a slumy. Když jsme dorazili na místo, bylo dost zataženo. Ubytování jsme měli asi 2,5 km daleko, tak jsme se opět rozhodli pro chůzi, což se záhy ukázalo jako ne uplně dobrý nápad. Během deseti minut totiž začal super slejvák a my dorazili na místo dost zmáčený. Cestou jsme šli zvláštní čtvrtí a na závěr jsme se museli zeptat v medině nějakýho výrostka (samozřejmě dostal bakšiš), protože Dar nebyl opět označený. Uvítal nás chlápek, jehož jméno jsem zapomněla s manželkou Fatimou, která nám uvařila uvítací čaj a vnucovala nám k tomu ještě tažín, který jsme s díky odmítli. Ukázalo se, že jsem tohle ubytování rezervovala až na další den a tudíž jsme dorazili o den dříve. Naštěstí se vše vyřešilo, protože nějací Španělé naopak nedorazili. Dostali jsme tedy malej pokojíček v prvním patře jejich obřího domu, koupelna byla o patro výš. Zaplatili jsme a šli se podívat do mediny (historické centrum města s křivolakými uličkami, někdy i slepými, podchody, které musí být i ve dne osvětlené a kde se zastavil čas). Pan domácí nám poradil jak se tam co nejjednodušší cestou dostat a zároveň nám půjčil telefon s jeho číslem, abychom mu v případě potřeby mohli zavolat. Medinu jsme našli docela bez problému, co ale problém představovalo, byl náš hlad. Procházeli jsme uličkama a vše mi přišlo jako turistická past. Nakonec jsem ze zoufalosti skočili v nějakym šílenym podniku s předraženou polívkou, která byla hnusná a studená. Řekli jsme si, že tohle už nikdy víc a že když nic jinýho, musíme se z toho aspoň poučit. Asi o pět minut později jsme samozřejmě uplnou náhodou narazili na rodinnou restauraci zmiňovanou v průvodci. Uvnitř bylo hejno bab, které seděly na plastových židlích u plastového stolu a rukama jedly z jednoho talíře. Nejmladší z nich nás zavedla do kuchyně, každému dala do ruky lžíci a dala nám ochutnat co mají ten den navaříno (v našem případě cca v 15:30 to myslim byly spíš zbytky). Měli něco jako jehněčí guláš, hovězí podobné guláši, ale bylo tam hozený “jejich” koření. Jiří si dal “jejich hovězí” a já nechtěla ani jedno, jak jsem viděla ty hliníkový hrnce… nakonec jsme se dohodli na salátu. Napřed nám nachystali malinký talířek čočky a tři talířky s čalamádama. Jedna  byla z arytčoků, další byla jako kdyby karmelizovaná cibulka a třetí byla červená chutnala jako gruzínská svanská sůl (hodně římského kmínu) k tomu byl ještě chleba. Mně donesli jako salát studenou rejži alá z jídelny s vařenou mrkví, kouskem brambory, kouskem zelí, okurkou a plátkem rajčete. Pro mě super bizár. K tomu samozřejmě Fantu, jak je naším dobrým zvykem. Po jídle jsme konečně k sobě začali být o poznání vstřícnější a milejší a mohli jsme se motat dál v uličkách mediny. Ve Fesu je to obzvlášť zážitek, protože mapa je v medině naprosto zbytečná (pomůže maximálně k určení přibližného směru kudy se vydat) a čas se tu zastavil už kolem roku 800, tedy ve chvíli jeho založení. Hned za rohem od bábušek s hliníkovejma hrncema nám padnul do oka pán ve flanelce, kterej vařil čajíčky a kafe v takový vykachlíkovaný ulepený garáži. Na plynových plotýnkách kouzlil s kořeněnym kafem a mátovym čajem (místňáci ho označujou za berber whisky, ale to neví o co přicházejí, když to nemá volty:D). Pán nás hezky pozval na ulepenou lavičku (to je totiž typicky marocký – lepí uplně všechno. Stůl, nádobí, židle, někdy lepěj i oni sami) a bylo nám zase chvíli fajn. Po čaji jsem se courali sem a tam a v jednu chvíli jsme mimochodem narazili na čtvrť s koželužnami, kterými je město vyhlášené. Kůže se tu totiž zpracovává a hlavně barví tradičním způsobem – ručně v obřích kádích, které jsou situovány v jedné části města obehnané zdí. Nahlédnout se potom dá z vysoko postavených teras nad zdí, kam se člověk dostane skrze obchody s koženým zbožím. Protože už byla skoro tma, byl nesmysl chodit do obchodů a dávat tak akorát šanci naháněčům a urputným obchodníkům, rozhodli jsme se zajít podívat na “kožáky” až další den ráno, abychom je viděli v akci. Vymotali jsme se tedy z uliček, koupili si vodu a hrdí na to, že jsme na první pokus našli cestu “domů” jsme po sprše zalezli do ledovejch postelí a za zvuku nepřestávajícího deště jsme upadli do kómatu.