Jiřin domlouval snídani na 8:00, ale evidentně nějak špatně. Když jsme se vzbudili do tmy a zimy, dole v obří místnosti, kde se jí a tak nějak celkově žije, bylo mrtvo. Začali jsme aspoň dělat hluk, přichystali si vše na odchod a pak jsme v 8:30 jako správný prudiči ze západu demonstrativně zasedli v přízemí na gaučík a čekali jsme co bude. Po chvíli se k nám přidala ještě brejlatá holka původem z Kanady, jak jsme zjistili později. Pan domácí se za chvíli vybelhal, zastrčil si tepláky do ponožek (po vzoru své ženy asi, která je měla včera uplně stejně zastrčené) a začal chystat snídani na ulepeném stolečku. Připravil muffin, jejich typische kulatej bílej chleba, baketu, med, marmeládu, margarín, olivy a veselou krávu. K tomu mátovej čajíček cukrovanej a džus. (V tomhle případě na nás poprvé šetřil a nenalil fresh, nýbrž nějakej džus z koncentrátu.) Holka se po chvíli rozpovídala a ukázalo se, že má s sebou ještě boyfrienda, kterej ale leží a je KO, poněvadž má srágoru a blinká. Prej už týden, chudák. Protože urputná střevní chřipka je fakt největší neštěstí a na cestách je to 2* tak nepříjemná záležitost, darovali jsme jim tedy Endiaron, platíčko černého uhlí a prošlou Smectu.

Po snídani jsme si sbalili našich 5 švestek a vyrazili jsme opět bloudit medinou a najít místo s výhledem na koželužny. Jen co jsme se trochu zavrtali do úzkých uliček, po čichu jsme našli takovou bábušku, která dělala voňavé placky z těsta, které jsou z mouky a opékají se na oleji na plotýnce. Čmoudíci je jedí k snídani. Hned naproti bábušce byl kumbál s čajem pro místňáky. Zapluli jsme dovnitř, usadili se kolem jediného stolu, který tam byl a objednali si dva máťáky. Místňáci se tam scházeli na snídani. Dali si vždy placku od babičky naproti a šéf od čaje jim k tomu na své plotýnce umíchal buď vajíčka, nebo udělal volské oko. To si potom kydli na placku, zamotali jako palačinku a zapili čajem, nebo vajíčka jedli s bagetou přímo rukou z pánvičky. Jeden mladej místňák uměl anglicky, tak se nás ptal odkud jsme a říkal nám, jak se ta typická snídaňová placka jmenuje. My jsme to ale samozřejmě okamžitě zapomněli. Jeden děda nám dokonce nabídnul ze svého, ale odmítli jsme. Přeci jen, etiketa praví, že máš 2* odmítnout a až na potřetí máš ochutnat. Do “čajovny” furt běhali malí kluci, který v takovejch plastovejch nosítkách (asi jako u nás na hokeji) roznášeli čaj prodavačům do sousedních krámků. Zaplatili jsme místňáckou cenu 3 Dh za skleničku a vyšli jsme na déšť hledat kožáky. Den před tím jsme se radovali, jak jednoduše a intuitivně jsme je našli… no, ne ale dneska. Trochu jsme se motali v bahně kolem náměstí se slepicí, pak jsme zabloudili do čtvrti kovotepců a aspoň jsme si udělali fotky. Dneska jsme taky museli víc čelit otrapům co ti “chtějí pomoct najít cestu” (i když nechceš/nepotřebuješ) a pak chtějí peníze. Jeden nám začal říkat kudy máme jít, i když jsme mu asi 3* řekli že “díky, nechceme pomoc” a on se děsně ošíval že “you dont trust people, open your heart” a pak děsně vyžadoval prachy. Nakonec teda vodprejsknul, ale byl vytrvalej a otravnej.

Po pár marných pokusech správně zahnout a dostat se ke kožákům se nám to nakonec podařilo. Podle průvodce nejlepší výhled nabízí krámek č. 10. Člověk má najít nad dveřma nějak pochybně psané číslo. Domnívali jsme se, že jsme na správné adrese, když jsme viděli ručně psanou desítku. Hned se nás ujal čičmunda nahaněč a že jestli se chcem kouknout – my se samozřejmě chtěli kouknout – tak že nás zavede do kožárny. Hned nás začal hnát nějakou uličkou dál, dolu. My jsme ale chtěli na tu terasu a nechtěli mu platit zbytečnej bakšiš. Tak jsme zastavili a řikáme že nejdeme, že nás zajímá ta terasa č.10. Čičmunda začal přesvědčivě tvrdit, že tahle je uplně na prd a neni tam nic moc k vidění, že nás zavede k jiný o 200 metrů dál, což se nám příliš nezdálo. Pořád jsme stáli a omílali že chceme č. 10. Čičmunda už začínal bejt zoufalej a dokonce nás přesvědčoval pomocí zastavení kolemjdoucích po kterých chtěl dosvědčit, že terasa, na kterou by nás zavedl je ok. Nakonec zapůsobilo až to, když řekl že nechce žádný prachy, ať tam zajdem, kouknem se a pak mu zaplatíme. (Každej totiž zapacháruje 10 Dh, psali i v průvodci, že se dává nějakej bakšiš.) Zviklaný jsme vylezli na čičmunodovo terasu a… překvapivě měl pravdu. Evidentně ta původně zamýšlená totiž nebyla TA terasa č. 10 a opravdu by nebylo vidět téměř nic. 

Sice jsme zjistili, že jsou tam ještě lepší místa k focení, ale i tak jsme viděli všechny ty kádě a z našeho výhledu i nějaký obří buben asi na opracování kůží, což bylo taky zajímavý. Čičmunda teda dostal svůj bakšiš a na další přesvědčování ohledně nákupu kožených výrobků z krámku, přes který byl vstup na vyhlídku, jsme nebrali zřetel. 

Po vypjaté turistické chvilce, když jsme vypadli z krámu jsme se uklidnili u čajíčku naproti ve skorochlapáckym kumbálu. Byli jsme rádi že neprší, dokonce se zdálo, že se trochu oteplilo, tak jsme se rozhodli že se pomalu procouráme medinou ven, něco sníme a najdem autobus do Chefchauenu (=modrého města), protože tam bohužel vlaky nejezdí. Cestu z uliček ven jsme našli překvapivě rychle a cestou jsme ještě stačili vyfotit ruch trhu a kopičky s kořením. K našemu údivu jsme se ocitli přímo před autobusákem a šli omrknout situaci do haly nádraží. Ta vypadala asi jako živější nádraží Libeň, včetně všudypřítomných živlů a navíc prodavačů sušenek, cigaret, kapesníčků, powerbanek z aliexpresu, pouťových prstýnků a mnoho dalšího. Zjistili jsme, že největší solečnost CTM má pro dnešek vyprodáno a šli se zkusit zeptat ke druhému okýnku, což Jiřímu doporučil místní mladík – prodavač v nádražním restoránu. Byl moc milej a uměl anglicky. Asi jako jediný v Maroku nechtěl bakšiš, poradil nám a zároveň dodal že ho štve tenhle hloupej obrázek, kterej otrapové v medině o Maroku vytvářej, když chtějí prachy. Dědek v okýnku ale nemluvil jinak než arabsky a vůbec se s náma nebavil. Respektive bus prej jel, ale asi až někdy v půl 5 a nejdřív napsal cenu, kolik bude stát. Pak alek okýnku přišli nejaký oplendáci, dědek se bavil už jen s nima a nakonec se tvářil jako když autobus už dneska nepojede žádnej. Zpruzelí jsme řešili co dál, jestli se na celej slavnej Chefchauen nevyprdnem a nezměníme uplně plány. Abysme se trochu uklidnili, dali jsme si jídlo u ochotnýho chlapce (sendvič s kuřetem a jehnětem a čaj) a chvíli se s nim pobavili. Říkal, že to stojí za to do Chefchauenu jet a že by to byla škoda vynechat, připojil nás na wifi a my opět zažehnali trochu aktuální zpruzelost, která nastala rozdílem mezi očekáváním a realitou. Protože jsme ale nebyli z děda s jízdenkami vůbec moudrý, vyslali jsme kámoše od kuřecích sendvičů na výzvědy, jak to teda je s autobusem. Nakonec se ukázalo že můžeme jet v půl pátý, ale bude to stát 80 Dh každýho. Nakoupili jsme nakonec jízdenku a řekli si že ty cca 2 hodiny do odjezdu prozevlíme v blízkosti nádraží. Hned za budovou byla taková skála/kopeček odkud byl výhled na Fes, vydali jsme se tedy tam. Cestou jsme minuli nějakou hnusnou skládku a nahoře na kopci byli pasáčci ovcí a koz. Trochu jsme vylezli nahoru  ale mně se nechtělo až na vrch. Jednak aby nám to neujelo a taky tam byli takový divný lidi (ale zpětně uznávám, že oni vypadaj divně všichni). V jednu chvíli jsem stála nahoře pod cestičkou až na vrch a kolem mě začaly procházet kozy a nejdnou šlo kolem mě celý stádo i s dědou a psem. Pozdravili jsme se, kozy vyšplahaly po super mici cestičce kamenitý, děda jakbysmet a štrádovaly si to dál nahoru. No čuměla jsem. Pak jsme zase sešli na autobusák, u babky v jinym stánku si dali čaj, drahý sušenky a pomalu se nachystali na odjezd. Wc za 1 dirham na autobusáku je nutný zlo, ale když musíš, tak musíš. Kluk od sendvičů nám poradil kam autobus přijede a my čekali na sluníčku.

Zpoždění nebylo tak velký, zato jsme po nástupu do busu,do kterýho se báby samozřejmě rvaly i proti vystupujícím, čekaly dalších 45 minut než se vyjelo. Do té doby se tam vystřídalo asi milion prodavačů všeho možnýho a v buse byl pěknej chlív. Všude šlupky od mandarinek… ale hlavní bylo, že jedeme. Cesta nakonec místo 4,5 hodiny trvala asi 6 hodin s tím, že takřka v cílové rovince bus zastavil kdesi, rozsvítil, přišel čičmunda, kterej na nás s Jiřím ukázal, řekl “Chefchauen” a ukázal jako že máme vystoupit. Já jsem samozřejmě začala startovat, že jestli mě hodlaj vyhodit uprostřed ničeho, že se ani nehnu. Dopadlo to tak, že nám čičmunda z busu zaplatil taxíka z odbočky kde jsme zastavili, aby nás dovezl do Chefchauenu. Byl to starej mergl a už ve chvíli nástupu v něm bylo 5 lidí. Celkem se nás tam teda narvalo 7 a jeli jsme. Dědkovi moc nefungovaly stěrače a jak nás bylo hodně a pršelo, tak se mu děsně mlžilo přední sklo. Vždy to jen rozpatlal jednou rukou, druhou dežel volant a dál řezal zatáčky. V Chefchauenu nás vyhodil relativně blízko centra. Nahodili jsme batohy, nepromokavý bundy a vyrazili asi v deset večer najít náš penzion.

Už po příjezdu jsme si všimli, že je v tomhle.městě fakt všecko modrý. Dokonce i kmeny stromů natřeli modrou barvou. Protože jsme měli hlad, zapadli jsme do takový pekárno/pizzo/sendvičárny, kde to bylo hezky čistý, jedlo tam plno místňáků a koučoval to správnej děda šéfik. Nacpali jsme se a pokračovali v chůzi do kopce směr naše ubytování. Prošli jsme kousek medinou a naprosto bez problému našli náš penzion. Přivítal nás sympatický taťka, kterej vypadal jako hnědej nahulenej Ivo Šmoldas. Zavedl nás do prvního patra, kde nám mávala z kuchyně jeho bábuška a ukázala se moc hezká dobře anglicky mluvící dcera. Zapsali si nás tradičně do knihy a nabídli nám čajíčka. Polívku jsme odmítli, neb jsme se nacpali už cestou a padli opět jak podťatý.