6. den Meknéz

Vzbudili jsme se dost uchozeni a Jirgoš si dal snídani, já jsem to zatím odložila na neurčito. Rozloučili jsme se s hippie Šmoldasem a vyrazili jsme na blízký kopeček k mešitě na výhled na město. Udělalo se po několika dnech zimy a deště konečně krásně teplo a vylezlo sluníčko, takže to byl opravdu balzám na duši. U mešity jsem si dala slaný croissant se sýrem a Jiří ranního špíze. Na místě bylo pár turistů, ale my jsme se nějak moc nezapojovali do debaty a až jsme byli dostatečně vyhřátí, medinou jsme se probloumali k autobusáku. Tady jsme si u dědy dali ještě jednu snídani šampionů na ½. Zase vajíčka, olivy, hnusnej salám, sýr, měkkej sýr, veselá kráva, chleba. Džus a čaj. Když se blížila půl 1, tedy čas odjezdu, přiblížili jsme se k nástupišti. Týpek co nám prodával lístky se zjevil, řekl “Meknéz”? A my že jo. Ukázal ať ještě čekáme chvíli. Asi za deset minut přišel, že “bus is not coming” a že pojede až v půl 4. Vyměnil nám jízdenky a hotovo. Prý že to bude “good company”. No, moc jsme to nechápali, nicméně bus fakt nepřijel a 75Dh jsme už zaplatili, že ano a dostat pryč jsme se museli. Šli jsme se teda vyvalovat na sluníčko jako všudypřítomný prašivý kočky a toulat se opět medinou. Ráno bylo všude ještě dost mrtvo, teď bylo ale všude plno lidí. Po odbočení z velké silnice jsme se dostali na hezké náměstíčko a nakonec i do ulice, kdy byli samí místňáci a v kopečku plná hospoda chlapů. To nás samozřejmě lákalo k posezení, protože byl čas oběda a měli tam grilovaný kuřata, masový špízy, kalamáry…   Zasedli jsme tedy ven mezi kočky a poručili si jedny kuřata na špejli a kalamáry plus salát a fantu. Donesli nám salát v podobě rejže alá školní jídelna s řepou, vařenou mrkví, rajčetem, okurkou, cibulkou, kukuřicí. Potom kalamáry, hranolky, kuře na špejli, chleba a dva červený sosíky. Super základ přes nekonečnou cestou do Meknézu, který jsme ještě dovršili džusem a krocanem u dědka opět na autobusáku. Následně nás čičmundové (teď už všichni věděli, že my dva bělásci jedem do Meknézu) nahnali k našemu busu, který opravdu přijel. Dědek se shnilejma zubama na nás ječel, že si bagáž musíme dát dolu do kufru a zapachárovat 10 Dh. Každej. Četla jsem, že si v autobuse můžou účtovat za bagáž 5 Dh, takže se nám to zdálo moc. Ukazovali jsme, že si to vezmem do busu. Dědek byl ale dost nekompromisní a hulákal něco jako že pokud to nedáme dolu a nezaplatíme, tak že nás vezme do boudy a přepíše nám lístek nebo co. Nasraný (a asi i hloupí) že jsme si netrvali víc na svym jsme mu dali těch zasranejch 20 dirhamů, ať si je strčí třeba do prdele a nastoupili jsme. Autobus byl opět uplně zachlívenej a poslední místo bylo vzadu na pětce uprostřed (pro Jiřího vmáčknutýho mezi babky) a vedle dědy těsně před pětkou (pro mě). Potom co jsme vyjeli jsme zase zastavovali pomalu na každý mezi, kde přistupovali ženský s taškama a chlapíci v hábitech a postupně naštěstí i vystupovali, takže jsme se tak po hodině mohli přesunout na normální sedadla vedle sebe. V jednom větším městě jsme zastavili asi na půl hodiny a chlápci montovali něco v motoru, pak se zase jelo dál. Cesta trvala asi 4 nebo 5 hodin, dorazili jsme asi v půl 9. Chtělo se mi už dost čůrat, takže můžu potvrdit že wc na každém marockém autobusáku je hnusnej zážitek za 1 Dh. Podle mapy mělo být hned vedle busu vlakový nádraží, kde jsme si rovnou chtěli koupit lístek do Marrakéše, nechtěli jsme opět riskovat. Nakonec ale bylo potřeba si vzít taxíka. Naštěstí jsme si přisedli k jednomu týpkovi, kterej taky jel na nádraží, tak jsme si podělili náklady a my zaplatili 10 Dh a on 10 Dh. V automatu jsme si koupili jízdenku na sobotu na 14:18 směr Marrakéš a pěšky (jako vždy) jsme se vydali do mediny hledat náš Riád (nejdražší ubytování skoro vůbec – 20€ + 6€ městská daň za oba, ale nic lacinějšího k dispozici nebylo). Jen co jsme se zamotali do uliček, zjistili jsme, že už je skoro všude zavřeno a tmavá medina vypadala docela děsivě. Nikde nikdo, sem tam člověk, temný průchody. Dvakrát jsme se museli zeptat, ale našli jsme to. Riád byl v obřím, moc hezkým baráku. Otevřel nám divnej týpek, co neřekl skoro hello, dal nám vyplnit ty jejich papíry, pak řekl heslo na wifi, že snídaně je od 8:15 a odvedl nás do pokoje. Ten byl (aspoň) moc hezkej a s topením prostřednictvím klimošky i s vlastní koupelnou. Zatopili jsme si, sprchovali jsme se tak sto let horkou vodou, snědli banány jako večeři a šli jsme chrápat.