7. den Meknes

Vzbudili jsme se později, než jsme chtěli, tj v 9. (Stejně tu ale nikdo dřív nevstává a nikam se nehrne, protože je tma.) Rychle jsme se sbalili a šli na snídani (v ceně). Tahle byla rozhodně nejhnusnější, formou bufetu s hodně moc ošklivym pomerančovym džusem udělanym ani nevim z čeho. Nevadí, najedli jsme se a vyrazili omrknout medinu, jestli bude přívětivější,než za našeho večerního příchodu. Nejdřív to vypadalo, že bude všude zavřeno. Postupně se ale medina probudila a my, potom co jsme se asi potřetí ocitli na stejném místě, začali následovat dvě paní, které šly s taškama na nákup. Zavedly nás k místnímu bimu! To je obchod-supermarket, který známe z Turecka a kde jsme nakupovali po celou dobu Erasmu. Prošmejdili jsme, co mají (neměli nic moc, tj. skoro jako všude jinde – tunu sladkých sušenek, fazole, čočku, jemný kuskus, mouku v obřích pytlích. Jednu na jejich chleby,.jednu na francouzské pečivo.) a po východu do ulice jsme zjistili, že jsme se ocitli v řemeslnické čtvrti, kde to najednou hrozně žilo! Chlápci svařovali nějaké kovové kusy, ze kterých se pak vylouply postele, dál tam byli truhláři, který vyráběli komplet dveře i zárubně, pán, kterej naprosto profesionálně vez jakékoliv šablony ryl ornamenty s cigárem v ruce do už nabarvených dveří. Mezi tím vším jsme zapadli do výjimečně čisté čajovny a pozorovali cvrkot od máťáku. Že jsme byli na neturistickém místě napověděla i cena čaje – 3Dh za skleničku. O kus dál vozili velký kárky plně naložený platama vajec, a následoval trh se zeleninou, živejma i mrtvejma slepicema, rybama, bylinkama, masem. Paráda. Bylo mi líto, že si nemůžu odvézt tu hromadu koriandru do Prahy. O kus dál v medině jsme zařídili naše dva glavní úkoly výletu – boty pro paní domácí, takový kožený pantofle a tažín pro Kadlu. Oboje splněno. Cestou na nádraží jsme se chtěli najíst v restauraci Gabrinus. Ano, opravdu se jmenovala Gambrinus, nicméně to pivo chybělo a vypadala, jako kdyby se tam čas zastavil v roce mého narození. Nicméně jsme měli posledních asi 80Dh v kapse a to nám na místní menu nestačilo. S díky jsme se tedy zase zvedli a vyřešili hlad v bufáči hned u nádraží a hupsli do vlaku. Tentokrát se ale nekonala druhá třída s kupéčky, ale velký otevřený vagón se dvěma řadami sedaček po dvou, ulička uprostřed. Stále je to ale o 100 % pohodlnější (a věřím, že i bezpečnější) než bus a projíždí tu v pravidelných intervalech pán s vozíčkem “pivo-limo-káva” (jen to pivo samozřejmě chybí:D). Za náma půl cesty seděla paní, co si zpívala pod fousy “salam alejkum”. No, asi jí cesta pak ubíhala líp než Jirgenovi, kterej sežral celý sušenky, skittles, kek a polovinu ulker slanejch tyčinek. Potom mi kladl matematický otázky a měl další filozofický témata k diskuzi. Po příjezdu jsme se dopravili do mediny autobusem šílenou zácpu, ale pořád to bylo pohodlnější než jít pěšky. Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu Des Amis, který je hned u náměstí Jama el Fna, je levný, ale pokoje vypadají jako vězeňské cely. Ubytovali jsme se (pokoj byl opět pěknej chlív se špinavym nepřevlečenym povlečením) a protože jsme měli hlad, vyrazili jsme na tažín(kus kuřete v tomhle případě dušenej v keramický nádobě s citronama a olivama), hariru (polívka, která nás moc neoslnila – rajčatovej prptlak s cizrnou a nudličkama) a rajčatovej salát do restaurace Oscar Progres. Tažín, kterej jsme měli v Chefchauenu byl lepší, ale i tak všechno chutnalo dobře. Potom jsme se ještě chvíli toulali medinou a po návratu do hotelu jsem provedla check-in. Do postele jsme ulehali v našich saténových vložkách do spacáku přičemž jsme se snažili, aby jsme byli celí zalezlí v kokonu a nemuseli se dotýkat pochybný deky.