8. den Marakéš a návrat domů

Nechtělo se nám tradične vstávat, takže jsme se vyhrabali kolem deváté a rovnou zapluli do mediny, která se pomalu probouzela do mlhy a vlezlé zimy. Po chvíli jsme narazili na krámek s tiskem letenek, který obsluhovala bezzubá babi. Protože na Marrakéšském letišti je potřeba mít letenku vytištěnou, poslali jsme si naše boarding pasy na místní e-mail a vytiskli. Babka chtěla 10 Dh za jednoho. Naštěstí šůrovala krám a zametala i před obchodem, takže jsme jako správní Čecháčci rychle vytiskli 2, 1 jsem hned sbalila a 2 jsme zaplatili za 10 Dh. Pak jsme bloumali uličkama, až jsme narazili na marakéšské koželužny, nesměle jsme je okoukli zvenčí, protože dalšímu čičmundovi už se nám bakšiš platit nechtělo a šli jsme dál. Na superrušný křižovatce jsme si dali čaj u pána, kterýmu to tak trvalo, že po té půl hodině čekání by náš rentgen plic vypadal hůř než jakéhokoliv pacienta plicního oddělení nemocnice Ostrava. K čajíčku nám donesl ale sušenky a na odchod, když jsme si koupili pár na domu, nám každýmu dal jeden pomeranč, což bylo moc hezký. Následně jsme splnili úkol – nákup arganových olejů a zastavili se u dědka s kárkou s tureckym medem a podobnýma oříškovejma záležitostma. Už u něj ochutnával jeden pár, přidali jsme se tedy a zobli si z prkýnka. Ukázalo se, že to jsou Češi, takže jsme se dohodli na společném vyjednávání o ceně při nákupu suvenýrů. Vyjednávání se ujali oni a ješte teď si myslíme, že bychom to ukecali lépe, ale final offer je final offer. Takže jsme pořídili kus “tureckého medu z madlí a pistácií” skoro za cenu 2 arganových olejů. Nevadí. Dostali jsme od nich totiž zároveň nabídku, že nás hodí autem na  letiště. Společně totiž cestovali 10 dní, kluk zůstává v Maroku a dorazí mu kámoš, se kterým bude pokračovat dál v cestě a Markéta letěla společně s námi stejným letem odpoledne do Prahy. Dohodli jsme tedy sraz v 15:00 na parkovišti blízko jejich ubytování. V jednom krámku jsem ještě koupila pár sezamových sušenek, následně jsme přepočítali zbývajících pár šušní a šli najít místo k obědu. Dali jsme si tuňákový sendvič s hranolkama a shawarmu, což je takový místní kebab a zbylo nám, ještě asi 16 dirhamů, voilá! Postupně jsme se prošli k parkovišti, kde jsme si dali čaj, následně nás nabrali naši noví kámoši a jelo se směr letiště. Před odletem si ještě Jiřina s Markétou dali zbytky hašiše, což jsem s díky odmítla (nebudu přece blinkat v letadle) a šli jsme. Stejně jako v Turecku kontrolují člověka už u vstupu na letiště a pokud nikam neletí, nechtějí ho ani pustit dovnitř. Po kontrole zavazadel rentgenem jsme přebalili zavazadla, odbavili se a co je zajímavé, museli jsme vyplnit stejný formulář jako při příletu. Jiří uvolněný hašišem vůbec nechápal, proč ho ouřada za okýnkem OPĚT nutí dopsat místo ubytování a chvíli to vypadalo, že se fakt nedohodnou. (No moc jsem to nechápala, že to nechápe, vždycky má talent tvářit se tak dokonale nechápavě a částečně arogantně, že bych z něj vyrostla.) Nakonec to ale dopadlo jako vždy dobře, pán ve vedlejším okýnku pochopil, že je sice uplně mimo, ale neškodnej, tak mu ten papír vyplněnej jménem hotelu “no name” stačil a propustil ho dál. V duty free jsem ještě koupila sušenky co vezmu do práce a šlo se k letadlu, které výjimečně nemělo zpoždění. Dala jsem si jen 2 guajacurany a protože letadlo pilotovali Honza a Radek, nebyla jsem ani nervózní. Během letu jsme si ještě dopřáli víno, olivy a rozmarýnový krekry, abychom zažrali menší turbulence v první části letu. Právě dopisuju poslední řádky a to ještě na palubě letadla. Z azura, které přeci jen nastalo po ranní depresivní mlze už se sluníčko přehouplo v červánky a za chviličku bude uplná tma. Jsem zvědavá jak bude z výšky vypadat noční Praha, jak nás Ruzyně přivítá -2 °C a jak se mi zítra v 6:45 bude chtít vstávat do práce.