Na letiště nás doprovodily rodiny v plném počtu a loučení proběhlo milosrdně rychle. Pár slziček ukáplo, ale všichni se snažili být děsně stateční. Potom co rodiče odjeli jsme vystáli frontu na odbavení krosen a Jiří samozřejmě vyhrál pomyslnou cenu o lehčí zavazadlo (je to totiž taky větší vepř, že ano). Následně jsme obešli trafiky abych se zeptala na SIM kartu Kaktus, to pro jistotu, kdybych někde ztratila telefon, abych měla na co převést mé současné číslo. Před celní kontrolou jsme stihli ještě polívku a pivo v letištní kantýně. Následovalo focení na ty internety – rozuměj aranžovaná fotka na Instagram a šupla hupla k odbavení a do letadla. Vyrazili jsme překvapivě na čas a let byl (nejen díky několika požitým Guajacuranům) hladký, jediný škraloup byl malej bebek Turkoš vedle na sedadle, plazící se celej let po své mamince. Žádné drama při celní kontrole se nekonalo a my tak zdárně propašovali všechen chlast do země právě prožívající ramadán. Podle Gökhanových instrukcí (poznámka autorky: Gökhan je náš turecký kamarád, kterého známe z našeho erasmáckého pobytu v roce 2015 a u kterého budeme při pobytu v Istanbulu bydlet) jsme si koupili Istanbul kart, našli autobus E3 a podařilo se nám vystoupit i na správné zastávce. Odtud to k němu bylo 20 min pěšky, nebo za 20 tureckých lir taxíkem. Kdo nás zná nemusí ani hádat která varianta zvítězila. Když jsme byli asi ve třetině cesty, začaly – jak by řekla moje maminka – padat hovna s hákama, takže jsme vytáhli prši bundy a došli to ve slejváku k Gökhanovi pěšky. Ani jsme překvapivě nezabloudili a tradičně přestalo pršet jen co jsme vešli do dveří :D. Po 4 letech to bylo moc hezké setkání a Gökhan se o nás stará jako o vlastní, je to prostě hodnej kluk. Z přivezené Becherovky byl nadšenej, a když jsem vytáhla zbylé tousty co jsem měla nachystaný do letadla (díky tati), tak se ptal, jestli v nich je vepřový. Trochu provinilým tónem jsme připustili, že ta šunka vepřová asi bude a on s nadšením odvětil, že miluje vepřový a jestli by si mohl jeden dát :D. V tom jsme mu samozřejmě rádi vyhověli a do půlnoci jsme si povídali nad čajíčkem jak jde život a co všechno se za tu dobu změnilo. Pak už jsme padli do přichystaných peřin.