2. den Istanbul

V noci nás vzbudil buben, který o Ramadánu v dobách minulých ohlašoval, že brzy nadejde 4. Hodina ranní, po které už opět začíná půst. Ani jsme se proto moc nedivili, že Gökhan dlouho nevstává a jelikož hodně pršelo, nevadilo nám to. Když už bylo jedenáct hodin a on POŘÁD nevstával, začali jsme dělat větší hluk, aby se začalo taky něco dít. Podařilo se nám našeho kamaráda probudit k životu a za stále trvajícího deště jsme vyrazili na nákup do nedalekého krámu. Po návratu v čase oběda jsme společnými silami ukuchtili snídani šampionů. Na cibulce opečené papriky, rajčata, k tomu salám, vajíčka a petrželka. Takový vytuněný moc dobrý lečo. Abychom mohli prohlásit, že jsme měli poctivou tureckou snídani, nechyběl na stole sýr, zelenina, olivy, marmelády, nakládané okurčičky, čalamády, fíky s ořechama, čaj… No narvali jsme si pupky.

Po obědo-snídani jsme se asi ve tři vyprdelili ven a Gökhan nám ukázal Kavacik – čtvrť v Beykoz, tj. asijské části Istanbulu ve které bydlí. Sešli jsme se ještě s jedním jeho kámošem, Birol se jmenuje, a dali si čaj a moc dobrej dezert v kavárně. Dezert se jmenoval Magnolia a byl to takový tvarohový puding s jahodama a sušenkovou drobenkou nahoře. Protože jsme se měli později sejít s Buse, díky které Gökhana vlastně známe a které jsem před těmi 4 roky napsala na Couch Surfingu při našem výletu do Canakkale, přejeli jsme ještě lodičkou na druhou stranu do Saryieru, abychom před naším srazem trochu zabili čas. Tady jsme se prošli kolem pěkného pravoslavného kostela a šupla hupla zase na druhý břeh, kde už na nás čekala Buse. Ani jsme nevěřili tomu, že potkáme 2 ze 3 našich starých známých a to dokonce najednou. Protože nás chtěli vzít na nedaleké vyhlídkové pobožné místo, Gökhanův kámoš si vyzvedl auto zaparkované uprostřed kruhového objezdu – ano, opravdu tam, a vyrazili jsme jeho stařičkým Fiatem Palio vzhůru do kopce na Yuša Tepesi, svaté místo, kde je obří hrob nějakého pro muslimy významného člověka. A hlavně, krásný výhled. Pak jsme jeli na jídlo do Anadolu Kavagi, ke třetímu Istanbulskému mostu, hodně na sever. Tady jsme poseděli v restauraci s výhledem přímo na Bosporus a dali si mezze – nějaké zelené chaluhy, nakládanou rybu, smažené mušle a všechno bylo vynikající. Po jídle nás Birol odvezl do krámu, kde jsme koupili vše potřebné na kuře na paprice a jeli jsme domů kuchtit. Minule, když jsme vařili kuře na paprice v Canakkale, tak jsme zkusili udělat knedlíky z jejich mouky. Protože jsme nenarazili na hrubou mouku a snažili se je uvařit z hladké, byl to totální fail a za stálého míchání jsme vylili vzniklou kejdu do hajzlu. Přivezla jsem tedy tentokrát knedlíky v pytlíku, abychom si napravili reputaci. No… podařilo se mi přidat ke směsi o něco víc vody a bála jsem se, aby nepřišel fail číslo 2. Jiřímu se ještě v mezičase podařilo zvrhnout část kuřete na paprice z pánvičky přes půl plotny na přiléhající poličky. Nicméně výsledek se podařilo udržet a prezentovat na docela slušné úrovni. Buse i Birol si knedlíky pochvalovali a později přiznali, že se sice báli že to bude hnus, ale nakonec jim moc chutnalo. Gokhan se cpal už od začátku, tak o něj jsme strach neměli, spíš by si z nás dělal srandu, kdyby se knedlíky zase rozvařily. :D:D Po české večeři jsme večer zakončili slivovicí a příjemným pokecem. Spát jsme šli asi v jednu hodinu, takže nás ani moc nevzrušil pochodující bubeník.