4. den Istanbul

Podařilo se nám vstát opravdu v 7 hodin. Přichystali jsme snídani a s Gokhanem jsme ji rychle snědli, on potom spěchal na půl devátou do školy. Nechal nám doma klíč a dohodli jsme se, že se sejdeme odpoledne/ večer doma. Jiřina byl tolerantní a pro dobro všech (rozuměj – nás dvou) mě nechal ještě chvíli dospat a v lidštější hodinu jsme se vypravili zavzpomínat na nám známá místa z Erasmu. Dílčí úkoly dne byly ještě sehnat tureckou SIM s datama a plynovou bombu k vařiči. Jako první jsme vyrazili do Fatihu, čtvrti ve které jsme bydleli v roce 2015. Prošli jsme se naší ulicí a ukázalo se, že pekárna, kam jsme chodili každý den pro simity (nejlepší pečivo co vypadá jako bagel se sezamem a chutná naprosto božsky) se uplně změnila. Udělali jí nějakou luxusní výlohu, ale přišlo mi to divný. Po pekárně jsme se zastavili na hřišti, kde Jiří běhal a já se o to někdy taky pokoušela, když jsem zrovna nevěděla coby. Dali jsme si tu v kavárně čaj a vypravili se pěšky zpět do centra k Taksimu. Cestou jsme si dali  vytoužené cig kofte za 7,5 liry včetně velkého ayranu a poptali se v několika prodejnách na SIMku. Ukázalo se, že co prodejna, to jiná nabídka. Rozhodli jsme se proto náš nákup neuspěchat a pokusit se najít co nejvýhodnější balíček. Přes čtvrť řezníků, podchodem s kolama, ulicí s lustrama a čtvrť řemeslníků jsme došli až ke Galata věži, kde jsme si dali další žrací pauzu v našem oblíbeném Galata Pilavcisi na tavuk pilav (kuře s rejží) vytuněný kečupem. (Pokud se nědy octnete v Istanbulu u Galata věže, doporučuju se tu najíst. Dostanete tu poctivé jídlo, které si dávají místňáci za rozumnou cenu.) Prošli jsme se Istiklal třídou a stočili náš pochod do umělecké části Beoglu. Byli jsem sice už docela uchození, ale ještě jsme si zajeli do Decathlonu pro plynovou kartuši, Jiřina si při té příležitosti pořídil i outdoorové kalhoty. (Já zatím nechodím v ničem jiném. Sice vypadám jak jantar, ale čím dýl je nosím, tím víc si mi to je asi jedno. Má to své výhody, mít k dispozici málo oblečení, vypravím se mnohem rychleji než kdybych šla do práce :D:D:D.) S úlovky jsme se vypravili nejkratší možnou cestou (rozuměj, asi hodinu MHD) domů a uvařili Gokhanovi další typische tschechische jídlo – bramboráky. Dokonce zbyly i na jeho kámošku z Itálie, která přišla večer na pokec.