Dnešní snídaně opět proběhla v naší režii a Gokhan šel do práce formovat místní pé zetka, aby z nich vyrostlo něco kloudnýho. Jirgoš dopoledne pracoval na blogu a já jsem odeslala několik žádostí o Couch Surfing (pro neznalé, jde o přespávání u někoho na gauči, nejde o “hotel zdarma” ale spíš o zážitky, popovídání, často si hostitel najde čas a provede vás po městě, nebo si třeba společně něco uvaříte atd.). Zhruba před polednem jsme se vypravili směrem ke Grand Bazaru najít vyhlídkové místo  – střechu – jménem Büyük Valide Han. Na hledání jsme se připravili čajíčkem na bazaru a následně jsme bez větších potíží našli správné schodiště vedoucí na “ochoz” s uměleckými kamrlíky a s dílnami různých řemeslníků. Jeden pán vyráběl lustry, v další dílničce se šilo, z jiných se ozývalo něco jako tepání. Narazili jsme na milého Turkoše a který se nás ptal jestli chceme vidět výhled a říkal, že střecha je v rekonstrukci. Jasně že jsme chtěli vidět výhled! Pozval nás proto do jeho umělecké kavárničky kde jsme se nedočkali vytouženého panoramatu, ale mohli jsme si udělat fotku z takového balkonku a rozhodně to místo mělo atmosféru. Zblblí Marokem jsme čuli že po nás bude chtít nějaký prachy, ale neřekl si o nic. Slušně jsme tedy poděkovali a šli. O kousek dál jsme narazili na dva jiný Turkoše, který ukazovali ať jdeme za nima. Šli do takový temný uličky, což se mi moc nezdálo. Nicméně o kousek stojící dědula který brousil nějaký dřevěný desky a vypadal, že by ani mouše neublížil, nám ukazoval ať jdeme. Říkala jsem si, jakej by asi mohl mít tenhle děda prospěch z mojí mrtvoly, přehodnotila rychle situaci a už jsme za nima šlapali do schodů. A dobře jsme udělali. Kluci se ještě několikrát museli zeptat ostatních domorodců na správnou cestu, až jsme nakonec skutečně na střechu dorazili a před náma se objevil krásný výhled na Bosporus, Galata věž, evropsku i aijskou část Istanbulu. Udělali jsme několik fotek a dali si i selfie s klukama, protože byli hodný a bez nich bychom cestu nahoru našli opravu jen těžko. Když jsme se dostatečně pokochali, sešli jsme k “přívozu” a svezli se lodí do Kadikoy. Tady nás čekal vytoužený oběd v podobě lahmacunu (tenká v peci pečená placka s jehněčím masem, která se jí s petrželí pokapaná citronem a podobá se pizze). Byli jsme nadšení, že jsme zvládli objevit restauraci, kde jsme byli před lety s Laďkou a Lubošem po naší nezapomenutelné návštěvě Hamamu :D. Ještě jsme se trochu pocourali a hlavně se nám podařilo konečně narazit na relativně přijatelnu nabídku SIM ve Vodafonu. Týpek v prodejně byl sice uplnej jantar a jediný co zvládl jakž takž anglicky bylo odříkat nabídku 6 GB a k tomu nějaký minuty, ale nakonec nám SIMku za 120 lir nějakým zázračným způsobem prodal. (Sice tvrdil, že bude aktivní za dvě hodiny a později se ukázalo, že až za dvacet čtyři, ani mě to ale nepřekvapuje.) Bojový úkol dne byl splněn, tudíž jsme se mohli vypravit autobusem nesmyslně dlouho domů. (Jiří skoro celou cestu spal a divim se že jen jednou vypadnul do uličky na vedle stojící závojnatku.) Potom co se Gokhan vrátil z randíčka jsme si dali společnou večeři a chlapci zbytek večera rozebírali jeho notebook. Na závěr prohlásili, že jsou jak Pat a Mat, ale prý ho spravili… Z Couch surfingu jsme nedostali žádnou kladnou odpověď, tak asi zůstaneme ještě jeden den. Je tu tak dobře, že asi nemusíme spěchat:-).