Každý moje ráno je hrozný. Pokud se musím vzbudit před sedmou, hrůza se stupňuje na příšerně hrozný a dneska jsme se museli rozloučit s Gökhánkem, takže to bylo přímo utrpení. Připravili jsme si „poslední snídani“, zkusili jsme ještě jestli nezafunguje přihlášení do stupidního e-learningu (jasně že ne) a poděkovali jsme Gökičovi za to, jak jsme se u něj měli krásně. On šel do práce, my jsme ještě poklidili, dali si spršku a vyrazili na autobus do Uskudaru.

Po asi půl hodině jízdy jsme zjistili, že jedeme špatným směrem:D. Vystoupili jsme tedy a čekali na bus v opačném směru. Zhruba po hodině a půl se nám potom podařilo dojet do Üskudaru a s pomocí místních najít zastávku autobusu do Sile. Koupili jsme si s předstihem jízdenku s místenkou pro oba za 22 lir a před cestou se ještě najedli v blízkém bufáči. Tentokrát jsme si vystačili s čočkovou polívkou a kuřetem s rejží. Autobus vyrazil překvapivě na čas, cestou jsme si pěkně schrupli a zhruba před třetí jsme vystupovali na autobusáku v Sile.

Stihli jsme se poňuňat s místním docela prašivým psem a loudavým krokem jsme se vypravili k bytu naší dnešní couch surfingové hostitelky Sevgi. Adresu jsme našli bez problému a Sevgi nás mile přivítala. Dohodli jsme se, že si odložíme baťohy a sami se projdeme městem, později, kolem sedmé se sejdeme doma a společně s jejím manželem vyrazíme na večeři do cca třičtvrtě hodiny vzdálené Agvy (čti Avy) na iftar (večeře o ramadánu, která začíná v přesný čas po západu slunce a lidi, kteří drží celý den půst se konečně můžou najíst). Prošli jsme se tedy po městečku k nedalekému majáku, na vyhlídku na moře a k pevnosti. Některé staré uličky v centru byly hezky fotogenické, tak jsme se pocourali a cestou nazpátek nakoupili zásoby v nedalekém Bimu (místní diskont potravin), pro případ, že bychom zítra nestihli kvůli brzkému vstávání snídani. (Sevgi v pátek ráno odlétala z Istanbulu do Ankary, takže jsme kolem sedmé ráno museli vyrazit z domu.)

Před tím, než jsme vyrazili na večeři stačil Jiří „omylem“ resetovat nastavení modemu a rozbil tak připojení k internetu. No, že se snažil o zjištění hesla na wifi bez zeptání a vlastně se to tím podělalo neměl sílu přiznat. Naštěstí jsme během chvíle odcházeli z bytu, tudíž jsme se vyhnuli odhalení pachatele. Manžel Sevgi pracuje na asi osm kilometrů vzdálené farmě a stará se především o včely. Mluví jenom turecky a pochází z Černé Hory, takže jsme si líp rozuměli některá slova česky a hlavně drží ramadánový půst.

Vyzvednul nás před domem, my jsme naskákali předními dveřmi do jejich dodávky (zadní nejdou otvírat) a jelo se. Cesta byla samá zatáčka, takže jsme řádně naklepaný dorazili zrovna na západ slunce na místo jménem Kilimli, kde byl nádherný západ slunce nad mořem a moc pěkná restaurace na útesu. Takovou romanťárnu bych bez nich asi nikdy nezažila:D. Sedli jsme si venku a objednali si 4 čočkové polívky, Sevgi si objednala rybu a manžel si dal talíř s různými druhy grilovanýho masa s hranolkama a rýží. My s Jirgenem jsme si dali mix mas do dvou, protože bych to fakt sama nesnědla, k tomu ještě salát a na závěr došlo i na čajíčky. Naši hostitelé poctivě kontrolovali čas, kdy je možné zahájit žraso a začali jsme jíst opravdu přesně. Ze začátku se zdálo, že bude koverzace trochu váznout, ale nakonec z toho byl moc pěknej večer. Dozvěděli jsme se, že se spolu seznámili docela nedávno a vzali se asi před 3 lety. (Sevgi bylo asi 41 a manželovi možná ještě víc.) Na svatební cestu letěli do Thajska a když nám líčili, jak Sevgi jedla krokodýla a manža hladověl, vyprávěla to tak vtipně, že jsme se docela řezali. Manža je frajer a celkově to je zajímavej pár (ne tak jako já a Jirgen samozřejmě). Ona tolerantní žena mnoha profesí od koučky, spisovatelky, učitelky až po jógínku otevřenou všemu novému, on tichý seladon který nade vše miluje přírodu, jeho včely a nemá rád dobrodrůžo. Rukama nohama jsme si pokecali jak chytá ryby, jak byl na vojně a spal ve spacáku, jak je jeho žena prdlá, když jí krokodýly… Nakonec nás dokonce na celou večeři pozval a zaplatil, což jsme nechtěli, ale říkal že to je iftar a až přijede do Prahy, tak že napíše a iftar bude na nás. 😀 správnej chlapík.

Cestou domů jsme se ještě stavili zaplatit nájem za jejich byt u jedné bábušky, která jim ho pronajímá. Mohli jsme jít s nimi dovnitř k babičce domů. Byla chudák po operaci kolene  a nemohla moc chodit (vzpomněla jsem si hned na babičku Janu – babi moc zdravím:-). Byla ale hrozně milá ač my v Praze jsme měli super paní domácí, už nás vidím jak se takhle nadšeně vítáme, objímáme, platíme nájem cash a u toho si čtvrt hodiny vykládáme jak jde život. Bylo to pro nás hrozně zajímavý, vidět jak bydlí starší generace, vůbec její domeček, v televizi navíc běžel nějaký seriál alá ordinace, ale ordinace je oproti tomuhle oscarový snímek.

Asi v jedenáct večer jsme byli konečně nazpátek v Sile a na dobrou noc jsme ještě spořádali cestou koupený žlutý meloun. Něco tak sladkýho jsem asi v životě nejedla. Pak jsme si rozložili spacáky na gauči a šli spát. V noci mě ještě vzbudila jejich kočka Gokče, která mi najednou seděla na kolenou. Jak jsem byla rozespalá, začla jsem budit Jiřina a urputně mu řikám: „vstávej, leží na mě kočka, ať mi nerozdrápe spacák“. Jirřina jenom ze spacáku udělal: „kšš“ a chrápali jsme dál.:D:D