Vzbudili jsme se příšerně brzy, stihli jsme si se Segvi dát snídani a v sedm ráno vyrazit směr letiště. Nasedli jsme všichni do auta a rozloučili se u odbočky na Istanbulu, kde  jsme se vypravili na druhou stranu, stopovat směrem do Agvy a dále podle našeho plánu podél pobřeží černého moře.

Časy se od roku 2015 trochu změnily, nedokážu si to vysvětlit jinak, protože jsme na stopa museli čekat. Povedlo se a přisedli jsme za chvíli k dvěma dědulům, co jeli na stavbu. Jeli dodávkou, kouřili jednu od druhý a potom co jsme v nedaleký vesnici vystoupili jsme smrděli jak popelník.

Za chviličku už nám stavělo terénní auto  v něm jediný anglicky mluvící stop dnešního dne. Strašně sympatickej Turek, co vypadal jako Jirgenův tlustší, zarostlejší kudrnatej bratr Deniz. Celou cestu do Agvy jsme se bavili o tom jak jde život v Turecku, co se změnilo, jak se žije nám a bylo to hrozně příjemný.

Potom jsme potřebovali najít správnou odbočku a stop do Kandiry. Stoupli jsme si na flek k rybářské restauraci, kde nešlo už jet skoro jinam, než do našeho cíle, ale pořád to moc nevycházelo, tak jsme se rozhodli jít našemu cíli naproti a vydali jsme se po silnici. Po cca kilometru nám zastavil děda se kterým jsme se jen pozdravili a zbytek cesty svižně ubíhal, ale nekonverzovali jsme. V Kandiře jsme doplnili proviant a nenápadně se najedli na lavičce kousek od supermarketu chlebem a sýrem. Vydali jsme se na “naši hlavní” a stopli si rodinku – syn, táta a babička. Přejeli nás a vůbec nezatroubili, tak jsme si jich všimli až potom, co začali couvat směrem k nám. Turecky jsme se moc nedomluvili, ale představili jsme se a rukama nohama jsme pokecali kam jedeme, odkud jsme, atd. Pořád se nám snažili něco vysvětlit, ale nesetkalo se to s úspěchem. Až záhy jsme pochopili že si kvůli nám zajeli a dovezli nás k super parku/ přírodní rezervaci kde se dali pozorovat ptáci z mola nad řekou. Byli strašně milí, udělali si s náma selfie a babička mě na rozloučenou objala. Z toho jsem měla největší radost.

Prošli jsme se parkem a celou dobu nás doprovázela jedna psí dáma, co měla nějaký bolavý záda a šourala se trochu jak Quasimodo. Nechala se ale ňuňat a držela se nás celou dobu. Na konci vyhlídkovýho mola jsme si dali sladkou cizrnu a Jiří i pes šlofíka.

Po prochajdě následovala tour několika speciálních stopů do různých měst:

• pán od mešity s luxusním autem co uměl něměcky a měl přísný zlatý klikyháky pověšený na zpětným zrcátku, uměl trochu anglicky.
• kamioňák co neměl zuby, museli jsme se připoutat kvůli hrozící kontrole a chvílema nám ukazoval děti a svojí vesnici na mobilu tak vehementně, že jsme kontrolovali radši cestu za něj
• procházka po super hnusným městě Akcakoca (čti Akčakoča) a stop dál – pět kilometrů s šíleně jedoucím mladíkem, kterej si asi myslel že jsme z ruska a pustil nám šíleně nahlas nějakej ruskej cajdák
• a potom crazy driver Murat, který ač neuměl anglicky, konverzoval velmi obstojně naší oblíbenou znakovou řečí a jel do Eregli (čti Ereli). Sice jsme původně chtěli do okolí vesnice Akkaya, kde bychom si mohli postavit stan, ale když už jel jednou někdo taky dál změnili jsme plán a jeli jsme s ním až do Eregli. Nebál se, dával tomu napít, takže cesta ubíhala rychle, jen jsem se chvílema zapotila. Naštěstí k žádným ztrátám nedošlo. V Eregli ještě vyzvednul své dva bebeky, který chodili zhruba tak do školky a s úplnou samozřejmostí je posadil na sedadlo spolujezdce (samozřejmě oba na jednu sedačku, jak jinak). Do toho telefonoval a řídil. Ukázalo se, že volal svému bratrovi. Moc jsme to nechápali, ale za chvíli se zjevil bratr Mustafa, kterej uměl o trochu víc slovíček anglicky (ale taky žádná sláva) a přeskočili jsme k němu do auta. On nás odvezl do své prodejny pneumatik a začal úřadovat. Do úřadování se zapojila jeho krásná 24 letá zaměstnankyně, která uměla ještě o něco líp anglicky, jeho mechanik ze Sýrie, za chvíli se na nás přišel podívat i jeho kamarád učitel a  potkali jsme se dokonce s jeho otcem. Nikdo z Turků, co na cestě potkáváme nechápe, proč stopujeme, vždycky si myslí že nemáme prachy. (Když navíc řekneme, že jsme pracovali oba v bance, tak už to vůbec nechápou a myslí si, že jsme švihlý milionáři z Evropy.) No a když navíc řekneme, že chceme kempovat, tak to jim už skoro lezou bulvy z očních důlků. Tyhle to nemohli vůbec pochopit, ale zavolali kamarádovi kamaráda, kterej má kamaráda a dohodli nám kemp asi dvacet kiláků od města. To nám přišlo v pohodě. Prý nás tam po práci (asi za hodinu a půl) hodí. Mezitím jsme rukama nohama, instagramem a facebookem konverzovali a bylo to docela vtipný. Nejvíc se řezali Jiřího sandálům a korunu tomu nasadil když vyndal z krosny zválenej spacák a ptal se, jestli bysme nemohli spát přímo v krámě vedle pneumatik, konečně vybavení na to máme. Prý by to šlo, ale budil by nás alarm 😀 Potom nás začali přemlouvat k hotelu pro učitele. Prý je levný, zavolají kamarádovi. Nabídka zněla 50 lir za pokoj, protože nejsme ale manželé, potřebujeme dva pokoje. Na to jsme nechtěli přistoupit. Další nabídka zněla že my zaplatíme jeden pokoj za 50 lir(180 Kč) a oni ten druhý. Na to jsme už vůbec nechtěli přistoupit, trvali jsme tedy na kempu. Čekali jsme tedy až odbije sedmá hodina a oni nám mezitím nakoupili sušenky a džus  nutili nás pořád jíst, ač sami hladověli. Když začaly padat hovna s hákama měnící se na solidní buřinu, začali jsme zvažovat víc variantu učitelskýho hotelu. Je pravda, že se Mustafa vypadal trochu nesvůj, že nás má po šichtě ještě vézt 20 kiláků někam do lesa. Definitivně jsme tedy kývli na hotel a bylo vidět, že se jim všem hodně ulevilo. Po práci nás naložili do auta a na recepci zařídili skutečně dva pokoje. Ten jeden za nás určitě zaplatili, stálo nás to jen 50 lir a to včetně snídaně. Nacpali nám ještě všechny sušenky, ať máme na horší časy. Rychle jsme se rozloučili, protože iftar už byl na spadnutí. Dali jsme si sraz další den u nich v pneumatikárně, dostali přednášku, že se máme vzít a po večeři v podobě ekmeku a tuňákové konzervy jsme zalehli na jednom třílůžkovém pokoji.