Snídaně v hotelu byla super. Dlouho jsme spali a pak jsme si vyjeli do kýčovité restaurace v 7. patře s výhledem na moře. Během jídla přiletěl na venkovní parapet vždycky racek, čuměl a chvílema ožíral těsnící gumu z okna:D. Po snídani jsme se vypravili podél moře, nějaký šílený fabriky a skrze skvělej trh se všim možnym od oblečení přes pytlíky do vysavačů po ovoce a zeleninu do pmeumatikárny. Poděkovali jsme za hotel a jako výraz díků jsme jim dali klokanky a pohled s Prahou. Poradili nám, kam jít dál na stopa a na cestu nám koupili skvělý jahody. Rozloučili jsme se a vzali si číslo na Murata. Kdyby něco, ať zavoláme. Výčet stopů dnešního dne byl následující:

• Dva divoký kluci, co se nás ptali v co věříme a nemohli pochopit že v nic a pouštěli nám nahlas Tarkana.
• Děda z Německa, kterej jel docela rychle, ale měl na to auto a hezky konverzoval anglicko-německo-turecky.
• Zatím nejsmradlavější byli nějaký cigoši – jeden kluk za volantem, jedna holka na sedadle spolujezdce a dvě bezzubý, naprosto smradlavý babky vzadu. Cestou kouřili za jízdy (to skoro všichni) a klepali popel na zem, vajgly pak házely do připravený petky s vodou. Kluk nám všem na benzínce koupil sušenku, takže papírky od sušenky se házely… z okna. Čuňáta prasáta.(My jsme si je spořádaně schovali do kapsy a čelali na odpadkový koš.) Byli jsme rádi, že jsme s nima jeli kousek a vystoupení do začínajícího deště bylo jako vysvobození.
• Tichý mladík ve sportovním autě a vyhodil nás na správné straně města u výpadovky, na kterou jsme potřebovali. Další pauzu jsme si udělali nákupem v Šoku (sámoška) protože jsme měli hlad jak sviňa a koupili si ekmek plus sýr.
• Posledním stopem dne byli dva dědci s autem který mělo kožešinku na palubní desce a jeli jako kokoti. Naštěstí tahle jízda netrvala déle než deset minut.

V Amastře jsme se potkali s Yilmazem,  kterému jsme napsali na Couch surfingu a který odpověděl „maybe“. Ukázalo se, že je to ultimátně pozitivní člověk ve věku zhruba mých rodičů, kterýmu je duchem 25. Vysvětlil nám, že nás nemůže teď hostit a vzal nás ke kámošovi (později se ukázalo že je to takovej místní šerif a zná tu naprosto každýho) kterej vlastní penzion. Něco málo mu zaplatil, div se s náma nepohádal, když jsme chtěli zaplatit my a dostali jsme super pokojík. Pak nás vzal autem (Turci jsou strašně líný a jezděj všude autem. I když se jedná o deset metrů, nikdy naopak nejsou líný nastartovat a jet.) do krámu, kde nakoupil piva (hádat se s nim o zaplacení bylo platný asi jako hádat se s panem dědou) a vyvezl nás nad město na vyhlídku na moře. Tady jsme popíjeli, cpali se lískáčema, který rostou všude okolo, poslouchali turecký songy a bylo nám dobře. Yilmazovi teda až do chvíle než mu pes, kterýho se snažil Jiří domestikovat, olízl ruku visící z okna. Yilmaz sebou tak škubnul, že se praštil do čela o strop svýho super starýho Fiata, začal nadávat a na psa plivat z okna. Potom šel ven a ruku si umyl v louži, u toho stále nepřestával flusat a nahlas dělat :“tfuj, tfuj“. My s Jiřinem jsme se málem počůrali smíchy, komediant Yilmaz.

Když jsme vypili všechny piva, sjeli jsme bezpečně z vyhlídky zase dolů do města a potkali jsme se s Yilmazovým kámošem Cemem.  Ukázalo se, že jdem k Cemovi domů, kde čekala jeho žena Jana z Ukrajiny a jejich bebek autista. Jana uvařila večeři jak pro krále. Měli jsme tarhana čorbu, potom placky z jatýrek, špenát, sýr, nesměly chybět olivy, salát s koprem, brambory, datle… Na stole bylo i pivo a jak večer postoupil, došlo i na rozhovory o tom, zda je v Čechách blaze (to si pište že je). Následovalo focení, karaoke (zpívala jen Jana a Yilmaz a v jeho případě to stojí za to. Vzpomněla jsem si na Báru Knesplovou, jak mi na základce zpívala každou hodinu matiky a její výkon byl vždy tak procítěný i když si pamatovala každý třetí slovo textu;).  Dokonce nám Cem nabídnul, že u nich doma další den můžeme přespat, což jsme rádi přijali. Rozloučili jsme se a asi v jedenáct jsme vyrazili do našeho pokojíku v penzionu. Kéž by zítra už přešly ty provazy deště… Na to, že jsme Yilmazovi psali dneska asi ve dvě odpoledne, se náš den vyvinul neskutečně překvapivě.