Už včera večer mi nebylo zrovna dobře a šla jsem spát s bolavou hlavou a krkem. V noci mě to několikrát ještě vzbudilo, navíc jsem ráno ztratila hlas. Včerejšek byl hlavně docela náročný – absolvovat tolik stopů, takže se asi projevila celková únava. Venku navíc (nečekaně) děsně pršelo, dokonce přišla i bouřka. Plán byl tedy jasný. Zůstaneme se válet v posteli a napsali jsme Cemovi s Yilmazem, že se nepřesuneme k nim domů, ale zaplaríme si ještě jednu noc v penzionu. Jako správní Turci nám odpověděli asi až ve dvanáct hodin, kdy my jsme už byli dávno po snídani. Jirgoš došel přes ulici pro čaj a venku postupně přestávalo pršet. Naopak se začalo oteplovat. Zhruba ve tři jsme usoudili že je čas vylézt z nory a ulovit něco k jídlu. V jedné pidi vývařovně jsme si dali čočkovou polívku a pide. Donesli nám k tomu ještě vynikající salát a nesměl chybět čaj. Prošli jsme se po hradbách na vyhlídku na moře,kde jsme se chvíli pokochali a potom jsme se vrátili do města přes starou zástavbu kolem kostela přestavěného asi v 15. století na mešitu.

Rozmazlili jsme si a koupili si malý dezert z odpalovaného těsta s krémem uvnitř plněný čokoládou, který jsme důvěrně pojmenovali banánek. Nechyběl čaj a paní v cukrárno-pekárně nám chválila naší turečtinu, když jsme na ní vysypali jednu z mála vět co umíme a objednali si :D. Po procházce už jsem byla zase KO, takže dělat společnost Yilmazovi k pití piva na výhledu šel už Jirgen sám. Já z postele dopisovala dnešní líný den.