11. den Çayyaka a spaní na pláži

Vstali jsme asi v půl 10, dali si spršku a snídani na verandě penzionu, konečně se udělalo krásně, nějakých 26 stupňů a azuro. Potom jsme si sbalili saky paky a nastal čas na rozloučení s Yilmazem. Došli jsme k němu do práce do Beledyiesi (něco jako městský úřad), rozloučili jsme se s ním a poděkovali mu za všechno. Stavili jsme se ještě v Šoku pro vodu a v lékárně pro sprej do krku, protože se mě stále drží ranní chrapot. Po nákupech jsme si stoupli do kopečka a začal dnešní otostop.

Za chvilku už nám zastavil sympaťák s pickupem, vpředu dvě sedačky a vzadu prostor pro nákup. Já si sedla na sedadlo spolujezdce a Jiří se smířil se sezením vedle nákupu limonád a sušenek v „kufru“. Odvezl nás do další vesnice asi 10 kilometrů a jel spořádaně, což jsme ocenili. Udělali jsme si selfíčko a za chviličku už nám stavěl děda s transporterem.

Konverzoval s Jiřím klasicky rukama nohama a dovezl nás šílenýma kopcema se zákrutama (čím horší cesta, tím ale lepší výhled) asi 20 kilometrů do takový maskulinní vesnice. Do půl hodinky už jsme seděli v autě u dalšího sympatického děduly – Osmana. Vezl si rybářské pruty a uměl něco málo anglických slovíček. Pokecali jsme turecko-anglicky-ruce nohy a cesta příjemně utíkala. Navzdory ramadánu nás kousek od Cide svezl do nádherné zátoky Gideros že si dáme čaj. Bohužel čajíčkárna měla zavřeno, ale bylo tam nááádherně. Aspoň jsme si udělali fotku a jelo se dál až do Cide. Na okraji města nám zastavil a šlo se do chlapárny („hospoda“ s čajíčkama kde sedávaj jenom chlapi a celej den zevlujou, pijou čaj a hrajou tavlu) kde nás Osman pozval na dva čajíky.

Klasický den Tureckého dědy

Vzápětí nás vyhodil v centru Cide, kde jsme rovnou zamířili na oběd – cig köfte a další čaj. Doplnili jsme vodu a protože nás město nějak neuchvátilo, rozhodli jsme se dál stopovat. Na silnici směr dál do hor ale dlouho nikdo nezastavoval. Uvařený jsme asi po půl hodině šli obhlídnout pláž ve městě, jestli by náhodou nešlo stanovat na ní. Ukázalo se, že na vyhlídnutém místě jsou jen skály a bordel, tak jsme se opět vrátili na stop spot a zkoušeli dál štěstí. Zhruba za deset minut nám zastavil takovej mlaďoch a že nás kousek popoveze. No, popovezl nás trochu dál. Oni totiž některý místňáci vůbec neumí číst v mapě. Skočili jsme daleko za slibovaným místem k odbočce v nějaký totální řiti světa. Tady se poradil s kámošem a pak řekl že finish. V tu chvíli jsem ho teda fakt milovala… bylo asi šest večer a my v nějakym prdelákově. Řekli jsme si, že půjdem pěšky dál po silnici a pokud nikdo nezastaví, tak za dvě hodiny podle mapy dojdeme na pláž kde by se dalo stanovat. Ušli jsme asi kilák, potkali u cesty babku co sbírala lískáče a s očima na vrch hlavy se nás ptala co tu jako děláme. Sem tam projelo auto, ale nezastavilo. Jiří dokonce k tradičnímu gestu zvednutého palce začal přidávat prosím prosím. To ve finále zabralo. Obměkčilo to jedno auto, kde měli ale poslední místo na korbě u nákupu. Zoufalá situace si žádá improvizovaná řešení, takže jsme s díky vylezli na korbu a jelo se dalších asi 7 kilometrů k pláži. Na rozcestí jsme vystoupili a ukázalo se, že mladík, který nám zastavil, dělal autobus babičkám a dědům z vesnice a všechny v autě vezl s nákupem z města domů. Jedna babička na mě koukala s děsem v očích, pak mě chytla za ruku a turecky řekla něco jako:“holka zlatá, máš to zapotřebí.“ (Nerozuměla jsem, ale výraz v její tváři hovořil jasně.)

Zamířili jsme kolem nějaký nechutný betonárky k moři a na pláži byl bufáč a před ním vyskládaný dědulové. Pozdravili jsme se a hned jsme se dědů zeptali jestli tu můžem v pohodě stanovat. Byli moc milí, děda z krámku nás vzal dovnitř a ukázalo se, že na druhé straně je na takovém balkonku sezení se vstupem přímo na pláž. Vysvětlil nám, že si můžeme ustlat kde chceme, pod stříškou, u sezení, na pláži, že je všecko v pohodě. Pak jsme od něj ještě dostali dvě limči a dědové šli domu. Na pláži jsme zůstali sami s rybářema který chvílema grilovali a chvílema rozhazovali sítě a lovili sardinky z lodi. K večeři jsme pojedli písmenkovou polívku a se vzpomínkou na dětství jsme se zavrtali do spacáčků na zemi v dědově balkónkovém sezení.