12. den Ayancık a metalák Hakan

Když jsme se vzbudili, bylo pod mrakem, ale nechtěla jsem se jen tak vzdát mého předsevzetí, že se konečně vykoupu v moři. Navlíkla jsem tedy plavky a vydržela jsem ty žiletky do výše stehen. Pak jsem si zbaběle opláchla zpocený podpaží a zase rychle vycouvala. Jiří už na vařiči připravoval čaj ke kterému jsme si dali chleba se sýrem a sušenky. Sbalili jsme si saky paky a loudavým krokem kolem betonárky jsme se vrátili na hlavní. No, moc aut kolem teda nejezdilo. Do půl hodiny nám zastavil přísnej pán v košili, kravatě, s připraveným oblekem na zadním sedadle a kufříkem v novém Fiatu.

Ukázalo se, že je to nějaký obchoďák asi. Pazaarlama tvrdil. V kufru měl katalogy, kus trubky, kus podlahy… z katalogu jsme zjistili že prodával kachlíky, sanitu od wc po sprcháče, podlahy, nádrže na vodu, trubky, vířivky a bůh ví co ještě. Přiblížil nás do další vesnice a my byli rádi, protože tady se počítá každý kilometr. Na rozcestí ve vesnici bylo posezení pro dědy a hned nás zvali ať si přisednem. Proběhl obvyklý rozhovor odkud a kam jedem, odkud jsme a jestli budem kempovat. Občas projelo nějaké auto, ale místní šerifové každýho znali a ukázali nám že:“tenhleten ne, jede sem do vesnice“ a „tenhleten hned zahybá, taky nepomůže“… Postupně přicházeli další a další dědové a po dvaceti minutách kdo se neobjevil… náš starý známý obchoďák s hajzlíkama! Svůj byznys ve vesnici měl hotový, tak nás znova nabral a popovezl zase o kus dál. Zjistili jsme, s pomocí překladače, že dneska jede až do Inebolu. Cestou ale má ještě pár zastávek. Ujistili jsme ho, že máme čas a dál si vezli zadky. V každé vesnici zastavil, vyhodil nás s krosnama z auta, abychom mu jakožto dva zpocený čundráci nesnižovali prestiž a nekazili kšefty. Během půl hodiny odpracoval co musel, nabral nás zase do auta a takhle se to několikrát opakovalo. Pán měl možná obsedantně kompulzivní poruchu, protože si furt rovnal kravatu, hladil volant a žmoulal vonící stromeček a pak si očuchával ruku, nebo jenom hlad kvůli ramadánu a potřeboval odvést své myšlenky. Byl ale přísně elegantní a za každou cenu profesionální. Vyhodil nás v městečku Inebolu, že tady jako „finish“ a dál nejede.

Nevadilo nám to a prošli jsme se po maličkém centru, které překvapivě nebylo hnusné. Všude byly chlapárny, ale nikdo z dědů si nedával čaj, takže jsme hledali místo kde nemají studenou plotnu a kde bychom se mohli najíst. Opět zvítězili cig köfte a ayran. Jen co jsme se posilnili, oslovila nás anglicky slečna a ptala se dobrou angličtinou odkud jsme a jak se nám líbí v Turecku. Byli jsme z toho docela paf. V takovym malym neturistickym městě jsme něco takovýho opravdu, ale opravdu nečekali. Dokonce nám říkala že navštívila Prahu a moc se jí líbila. Za chvilku jí ale jel dolmuš, tak jsme víc nestihli pokecat a my se vypravili na stop do Ayanciku, kde jsme měli domluvený další Couch surfing.

Asi půl hodiny jsme se pekli na sluníčku, než nám zastavili tři týpci v autě. Někdo by si možná řekl děsivé, ale to byste je museli vidět. Ze sedadla spolujezdce vystoupil takový plachý zdálo se že dobře situovaný mladíček a dokonce přišel až k nám aby se zeptal kam jedeme. Směr měli správný, tak jsme přisedli. Řídil rozverný majitel kebabárny, který byl veselá kopa a všude ho bylo plno. Trojici doplňoval plešatý medvídek s pupíkem a všichni si ze sebe na střídačku dělali srandu. Bylo to poznat i když jsme jim prd rozuměli. Ramadán neramadán, hned nám začali nabízet slané mandle, eriky a každýmu navrch vmáčkli do ruky banán. Mladíček sice uměl trochu anglicky, ale styděl se, tak nic moc celou cestu neříkal. Nejhovornější byl majitel od kebabu. Proběhl klasický ruce nohy rozhovor, dokonce nám ukazoval že se v jeho podniku stavovali nějaký jiný prdlý Češi na kolech a když jsme vyčerpali témata, chlapci si vystačili sami. Kousek před jejich cílovou destinací si s námi kousek zajeli, protože nám chtěli ukázat moc pěkný místo. Malebnou zátoku Ginolu, kde se na pláži pásly krávy a na kopečku bylo torzo zříceniny hradu. Byl odtud super výhled a udělali jsme si selfiečko, bez kterýho by to tady nešlo a jelo se dál. V Çatalzeytin kluci končili, vzali jsme si krosny i nesnědený banány a hned nás popostrkovali do kebabárny. Přece nás nenechají dál jet hladový. Řidič nás hnal do kuchyně (ta byla teda poctivě vymydlená a nablejskaná), nadzvedával pokličky a nabízel z menu. Několik polívek, kuřecí a čočková, masové směsi se zeleninou, köfte, fazole… Já jsem ještě cejtila v břiše cig köfte, tak jsem si dala kuřecí polívku. Z Jiřího se pomalu stává Gökhan otesánek, takže si poručil čočkovku a köfte. Během exkurze k plotně jsme se seznámili s manželkou, dcerou, kamarádkou dcery, místním policajtem. Než se začalo nosit na stůl, přibyl na seznam ještě bratranec medvídka, jeho otec a místní velitel jandarmy… Pak už jsme jen valili bulvy a děsili se, že to nikdy nemůžeme sníst. Na stole přistály další, tentokráte ale domácí, cig köfte, chleba (ekmek), rýže (pilav), köfte, čočková a kuřecí polívka, salát a mezze. K tomu jsme si měli šáhnout do lednice pro ičeček (limču). No standardně jsme si narvali bachory, pokecali s pánem od jandarmy, kterej sice nebyl moc sympoš, ale mluvil anglicky a nesmělo chybět ani společné foto a přidání na Instagram.

Sotva jsme funěli a mladík kterej se vyptával kam jedeme, nás naložil do jeho auta a odvezl nás na lepší stopovací místo do dalšího města – Turkeli – odkud to do Ayaciku bylo ještě asi 40 km. Jak jsme se s ním octli sami v autě, víc se rozmluvil. Ukázalo se, že je to místní šéfik nemocnice. Je dva roky po škole, kterou vystudoval v Ankaře a už to tu vede. Na fotce jsme viděli jeho kancl a vypadalo to fakt přísně. Za ním na stěně se vyjímal Atatürk v nadživotní velikosti, obří křeslo a plnící pera… Ptal se nás jestli není náš otostop moc nebezpečnej a ukázalo se, že s těma dvěma se ani moc neznal, ale proč jeli společně v autě jsme stejně moc nepochopili. Každopádně s námi zastavil na silnici a pomohl nám stopovat, což díky jeho veleváženosti a ksichtu zabralo neskutečně rychle.

Stopnul dva dědy v Range roveru s obřím nápisem „king baba“ a dohodnul nám jízdu. Na závěr nám dal za úkol mu napsat, že jsme dobře dorazili. K tomu reportování že jsme v pořádku – nejen že se snažíme psát domů, ale každý den nám volá i Mustafa. Turecko-anglicky mu vždycky řekneme kde jsme, kam jedeme, kde budem dneska spát a jestli je vše ok. On je spokojenej a vždycky další den zase zavolá a udělá kontrolu. Takovej náš taťka. No ale abych se vrátila ke king babovi. Děda byl přísnej šerif, měl dokonce košili a klobouk ala ranger. Podle mě mu musel doktor slíbit doživotní lékařskou péči nejen pro něj ale minimálně i pro jeho děti a vnoučata. King jel buď 20 km/h, to když si povídal s tim co seděl vedle. Nebo to oroštoval až děda vedle ječel yavaš, tzn. zpomal. V nějakém městečku vedle vysadil dědu „Yavaše“ a přisedla si babi s protézou. King baba se nám snažil pořád něco vysvětlit, ale moc jsme mu nerozuměli. Jediný co jsme pochopili bylo, že na Iftar musí bejt doma, což naprosto chápeme a schvalujeme. Už mu nikdo neříkal yavaš, takže na to šlápl a my se řítili asi 40 minut serpentýnama po prdelákovech a lesníma cestama. Sem tam projeli nějakou vesnici (jako zázrakem jsme v ní nikoho nepřejeli) až jsme se najednou ocitli přímo v Ayvaciku. Děda si s náma teda zajel, proto tak pospíchal, aby stihnul žranici! Kvůli závěrečný fotce dokonce vystoupil z auta, toho si považuju, protože jsme skoro nestihli říct ani dík a už se za jeho autem zase prášilo.

King BABA

V Ayvaciku jsme měli domluvený nocleh u místního heavy metalovýho nadšence Hakana, kterej miluje Iron Maiden a Dia (dobrej vkus). Sešli jsme se na náměstíčku a dali si čaj v kavárně u jeho kámoše, pokecali jsme si a přesunuli se k němu dom. Ukázalo se, že v jeho metalovym doupěti s ním bydlí ještě 2 kočky a 1 kotě a někdy i manželka. Aby kočky neutekly, v bytě se nevětralo, což bylo dost znát na celkovém aroma a všudypřítomné plísni. Toho času ale byli s manželkou pohádaní, takže naše večerní rozjímání vypadalo tak, že jsme poslouchali kvalitní hudbu, my jsme pili čaj a Hakan vodku. Zhruba o půlnoci jsme se rozloučili a šli spát, aby nás cca ve dvě ráno vzbudila rána jak z děla. Ukázalo se, že láhev vodky je na hubenýho Turka trochu moc, takže ho Jirgen sesbíral ze země, kam hodil záda i s židlí a dovedl ho do postele. Zkušeně mu natočil sklenici vody, přinutil ho ji vypít a nastavil mu budík na osmou ráno, aby byl včas ve škole. Je to totiž učitel angličtiny na místní střední škole. Pomyslnou třešničkou na dortu byl výlov koček které se promenádovaly na balkoně v pátém patře zpět oknem do bytu. Rána jsme se všichni nakonec dožili ve zdraví.