Vzbudili jsme se tradičně pozdě a pan učitel naštěstí už byl v ústavu. Protože náš pokoj smrděl ukrutně jak kočičí močky, co nejrychleji jsme se sbalili a rozhodli si dát snídani venku. Dopřáli jsme si čaj z kavárny a kolem poledního vyrazili na místní kopec, abychom se pokochali výhledem na Ayancik.

Bylo hrozný vedro, takže vypečený z vyhlídky jsme se plynule přesunuli k moři, kde jsme obhlíželi možnosti na další dny a dali si sváču. Později se na mole objevili dědové s rybářskými pruty a chytali všudypřítomné sardinky. Jako správní milovníci čaje jsme si poručili několik skleniček, a to v různých podnicích, abychom spravedlivě rozdělili naše těžce nabyté bankovní jmění.

Ve čtyři jsme se vypravili dle dohody s Hakanem do školy. Hrozně nás totiž zajímalo, jak to vypadá na turecký střední. Hodža (výraz pro váženého a vzdělaného člověka a taky učitele) se zeptal ředitele a protože jsme dostali povolení, dorazili jsme na poslední hodinu dne do třídy šestnáctiletých výrostků. Budova školy vypadá mnohem smutněji než ty české. Šedivý kvádr s venkovním betonovým pláckem, kam vyženou omladinu na přestávky, mi spíš asocioval vězení, než vzdělávací ústav. Uvnitř budovy byly normální skříňky na věci studentů, jak je známe u nás a každá místnost byla nadepsaná předmětem, který se v ní vyučuje. My jsme tedy zamířili do anglické třídy, kterou si Hakan ve spolupráci se studenty „vymaloval“ dle svého heavy metalového vkusu, takže zadní zdi vévodil obří nápis Iron Maiden a nechyběla další zvučná metalová jména. Puberťáci v uniformách o nás už asi věděli, protože se pochechtávali a na některých bylo poznat že se stydí. Ostatně, jak je mým zvykem, já trochu taky:D. Hodina trvala 40 minut a studenti nám kladli otázky, někdy i my jim. Ptali se jak se jmenujeme, odkud jsme, kam jedeme, jak tam jedeme, ptali se jak se známe s jejich hodžou… Jedna holka říkala že jsme sweet, tak to mě upřímně rozesmálo. Dva magoři z Čech v sandálách na turecký hodině angličtiny u heavy metalovýho učitele a jsou sladký. Na závěr jsme jim na zeď napsali jak se řekne česky děkuji a nakreslili vlajku ČR, nesměla chybět fotka na Instagram (kde nejsem vůbec vidět, zato jsou tam skvěle vidět Jirgenovo přerostlý vlasy). Někteří studenti mi přišli nadšený a snažili se bavit, tak jsem měla radost, ale především to bylo zajímavý dostat se do školy přímo do vyučování!

Po škole jsme šli s Hakanem domů, kde se najednou zjevila manželka Sönge, která doučuje z domova turečtinu a sama se učí na něco podobného státnicím. Byla moc milá. Protože jí za chvíli začínala lekce doučování, vypařili jsme se opět na čaj a nakrmit starým ekmekem místní toulavý psy s tím, že se k nám později přidá.

Nakonec se ukázalo, že manželská krize asi není ještě zažehnaná a Hakan začal být evidentně nervózní. Šel si domu vyříkávat bebíčka a my se (rádi, že tentokrát to není na nás ale na někom jiným aby dělal show) vydali na večeři. V jedné lokantě jsme si dali rejži a fazole, čočkovku a lilky s hovězím. Nesměl chybět salát z rajčat, paprik, okurky a cibule a na závěr pro dnešní den asi už stý čaj. Jedna babička s dědou se nás při večeři ptali odkud jsme a německy říkali, že před x lety žili v Mnichově a brzy se tam vrací na dovolenou na tři tejdny. Trochu jsme se báli, v jakém rozpoložení najdeme naše couch surfing hostitele až se vrátíme po večeři, nebylo to nic moc. Hakan nějak fňukal a manželka se tvářila, že je všechno ok. Radši jsme se proto rychle zavřeli do naší kobky jejíž hlavním mučícím nástrojem byl puch všudypřítomného stupňujícího se kočičího aroma. Zhruba o půlnoci se ozvala opět rána jako z děla, ale protože tentokrát byla doma manželka, která byla schopná ohledat ztráty, nechali jsme dnes večer první pomoc na ní.