14. den Sinop a lékárník Mustafa

Ráno jsme se rozloučili s učitelem v depresi. Byl to teda dost bizarní Couchsurfing… Nic divnějšího jsme myslim na CS nezažila.

Potom jsme dali čaj u kámoše, koupili si ačmu (skvělá houska plněná sýrem nebo salámem) v pekárně a snědli ji s ohledem na ramadán u silnice na zemi jak vandráci, pozorovali jsme přitom okolo lezoucí mravence a hodnotili jak velký drobky jsou schopní unést. Když jsme dohodovali, stopli jsme dva páprdy (ani jsme je vlastně nestopli, zastavili sami, když viděli naše batohy), z čehož jeden byl učitel hudebky z nedalekého města a druhej nějakej školník tamtéž, který miloval jízdu v protisměru. Ti nás nakonec bezpečně hodili až na okraj Sinopu k nemocnici. Od nemocnice nás svezl tatík s dcerou, který měli vzadu na sedačce hrábě. Vmáčkli jsme se zadními dveřmi k zahradnímu náčiní a za chvili už jsme vystupovali přímo v centru, konkrétně u bývalého vězení.

Poprvé jsme pustili chlup za kulturu a za šest lir jsme si šli projít věznici předělanou na muzeum. Bohužel, většina popisků byla v turečtině a když už nějaký byl anglicky šlo o holou větu oproti  třem odstavcům v jejich rodném jazyce:D. Budeme si teda muset fakta jeste dogooglit. Při vstupu do vězení jsme si nechali bágly u chlapce od ochranky, který měl pro sebe celou kukaň vedle vchodu. Když jsme po prohlídnutí všech cel odcházeli, poděkovali jsme a vyšli ven z kukaně. Já jsem si chtěla uklidit dovnitř batohu vodu a opřela jsem moji krosnu o protější zeď. Bohužel, ihned se ukázalo odkud se linula vůně čerstvě natřené barvy… Ano, protože nikde nebyl žádný nápis nebo páska, zmatlala jsem si o tuhle zeď přední stranu modrý krosny jasně žlutou barvou. Byla jsem tak vzteklá, že se čištění ujal Jirgen, kterej mi raději důrazně doporučil ať sedím a nechám ho to v klidu utřít a radši nic nedělám 😀

Po akci čistá krosna jsme se přesunuli do centra a protože náš dnešní couchsurfer je lékárník a měl čas až od pěti odpoledne, spěchali jsme a dali si k obědu zatím pide. Já s bramborem, Jiřin s hovězím a sýrem. Brzy se ukázalo, že lékárníka Mustafu dneska uvolnili z práce dřív, mohli jsme si dát díky tomu rovnou sraz na náměstí. Hodili jsme si krosny k němu domů, jelikož bydlí uplně v centru a protože měl odpoledne volný, ukázal nám trochu Sinop. Nejdřív jsme zamířili na torzo hradeb odkud byl výhled na moře a okolní kopečky a taky na bitevní loď. Na loď se dalo jít na prohlídku, což jsme se rozhodli odložit na později. Potom nás vzal na místní sladkost – nokul. Je to podobné štrůdlu, v těstě zabalené ořechy, rozinky a navrchu posypané sezamem. K tomu jsme ještě dostali nějaké čajové sušenky a tři čaje. Abychom jenom nežrali a trochu vychodili nastřádané cukry vedoucí k tvorbě špeků, prošli jsme se podél pobřeží až na místní pláž s černým pískem. Mustafa není moc hovorný, takže jsme občas něco prohodili a podstatnou část cesty jsme zvládli i mlčky – jen tak v přátelském souznění. Po procházce kolem moře jsme zamířili domů a Jirgoš se ještě stavil u kuafora, který má salon hned vedle našeho bydlení. Zjistil od našeho hostilele jaká by měla být cena za stříhání a úpravu vousů (30 lir za obojí) a nechal ze sebe za rozumný peníz udělat opět na chvíli lidskou bytost. (Je to až k nevíře kolik v Praze a obecně v Čechách kasírují barbershopy a jakou službu za malý peníz můžete dostat tady, ještě k tomu na každém rohu. Jedinou vadou na kráse by pro Čecha alkáče mohla být absence panáka, protože v Turecku je třeba se spokojit s čajem.)

Doma jsme si dali sprchu, odpočinuli si a dohodli se, že vyrazíme později společně na večeři. Byli jsme dost natěšený, protože místní specialitou jsou manti (malé těstoviny plněné hovězím masem a kořením, podobají se raviolám, ale způsob servírování i chuť jsou úplně odlišné) které milujeme. Mustafa nas vzal na vyhlášené místo, kde přímo před očima bábušky plní a balí v neskutečném tempu tyhle malinké těstovinové balíčky. Objednali jsme si malou porci mant které se v Sinopu servírují půl s jogurtem se špetkou česneku, půl s drcenými vlašskými ořechy a celé je to zalité rozehřátým zlaťouckým máslem. No měli jsme naprostý boule za ušima. Za mě osobně nejlepší jídlo zatím. Ještě teď slintám když to píšu. Nesměl chybět čaj a protože jsme byli po jídle dobře naladění, rozhodli jsme se že ještě změníme lokál a dáme si tekutý chléb národa našeho.

Pivko je teda v Turecku drahý a zdaleka ne tak dobrý jako u nás, ale pořád to má volty a to se počítá. Přesunuli jsme se do Mustafova oblíbeného podniku s výhledem na moře a objednali si Bonmoti. Dovolila bych si zde malé pivní okénko. V Turecku mají místní značku Efes, pak je tu populární i Tuborg a Bomonti a dá se tu narazit i na Kozla. Nenechte se ale mýlit, vaří se někde tady v Turecku a je to na chuti hodně znát, možná je to zapříčiněné kvalitou vody, ale věřte nevěřte, nic o čem bych psala domů. Dle mých chutí bych řadila od nejpitelnějšího po největší patok Tuborg, Bomonti, Efes.

Jak byl Mustafa dosud málomluvný, ukázalo se, že miluje pivo, takže s první skleničkou naprosto roztál a my jsme věděli, jak snadný bude ho nalákat na výlet do Prahy. Vylíčili jsme mu všechny český pivní zvyky, přepočítali cenu na jedno točený, ukázali fotky z pravý český putyky a myslím, že ho to opravdu nadchlo. Mustafa celkem loupl čtyři kusy (a to aniž by hnul brvou a rozhodně jsme ho nemuseli pak doma křísit) a dost jsme se během večera nasmáli. Třeba když jsme se mu snažili vysvětlit co to je biatlon. Říkal že něco tak prdlýho teda ještě neviděl. Aby někdo vtipně běžel na lyžích a k tomu střílel… Zasvětili jsme ho taky do českého nadšení pro MS v hokeji (takže s námi po očku sledoval skóre zápasu ČR: Německo), vysvětlili mu jak jsme nadšený chataři a že milujeme psy. To jsme rovnou prokázali, protože se od nás celej večer nehnul super tlustej pes, kterého jsme museli na střídačku drbat. Byl strašně mastnej, ale tak roztomilej! Když jsem nedrbala, poposedl si aby mě dloubnul čenichem a upozornil, že to jako nee nebo se tvářil děsně ublíženě.

Byl to moc pěknej večer, tak jsme se s Mustafou dohodli, že zůstaneme ještě jeden den. Přeci jen nemusíme spěchat a ukázalo se,  že máme společné téma. A vůbec, není to takový typický Turek. Miluje pivo, brzo vstává a chodí rozumně spát, nekouří, má radši psy než kočky a doma má uklizeno. Je to skoro až neuvěřitelná kombinace.