Snídani jsme si dali s Mustafou. Připravil pro nás výborný simity, sýr podobný tvarohu, černý a zelený olivy a ten jejich dezert – nokul ale tentokrát na slano s masem. Mustafa nám poradil ať zkusíme otostop od věznice, takže jsme se po rozloučení vydali na uvedené místo. Moc úspěšný jsme nebyli, proto jsme se postupně chůzí přesunuli trochu výš k výjezdu z města a zabralo to.
Za chvíli nám stavěl taťka s holčičkou, co nás popovezli alespoň na výpadovku. Paráda. Netrvalo dlouho a na výpadovce nám zastavili dva kluci co vezli v kufru sekačku. Svezli nás asi třicet kiláků a vyhodili nás na dálnici u jejich sjezdu, i to se ale počítá.
Za chvíli nám stavil sympatickej Gökhan kterej dělal operátora leteckýho provozu na místním pidi letišti a především uměl anglicky. Cesta s ním příjemně ubíhala protože jsme se mohli bavit i jinak než jen rukama a nohama. Hodil nás až do Bafry kde nám rovnou doporučil místní vyhlášenou restauraci kde se dá ochutnat Pide, kterým je tohle město vyhlášené. (Dokřupava vypečená kůrčička, uvnitř kořeněné jemně mleté maso a navrch hodně pomazané kousky másla.) Vyhlášený podnik byla nějaká luxusní restaurace uvnitř obchoďáku:D. Jak jde ale o žrádlo… chtěli jsme omrknout situaci s tím, že když to bude příliš drahé půjdeme. Nakráčeli jsme do restoránu a hned se na nás vrhl anglicky hovořící manažer podniku, v zádech měl dalších asi pět zaměstnanců a oči navrch hlavy co děláme v takový prdeli. A hned nám začal prodávat (zatím jen v jídelním lístku) místní speciality. Uhráli jsme to nakonec na jedno pide pro dva a dobře jsme udělali. Bylo ho tak akorát a ač jsme se na naše poměry plácli přes kapsu (18 tl) stálo to za to. Vtipný na tý restauraci bylo, že měla hrozně velkou kapacitu, zabraný byly asi dva stoly a kolem se potloukaly mraky zaměstnanců, co neměli do čeho píchnout. Jak je místním zvykem, leštily smrdutejma hadrama co se dalo, včetně vytírání už vytřený podlahy.
Najedení jsme se doplácali opět na hlavní a za chvilku už nám stavěl, světe div se, další anglicky mluvící sympaťák. Lékárník ze Samsunu. Cesta opět příjemně utíkala a navíc měl na Turka příjemně defenzivní styl řízení. Hodil nás až do centra města a my jsme se mohli mrknout do jeho podniku. Kolegyně lékárnice – asistentka v šátku z nás byla nadšená. Vlastně i všichni zákazníci. Kolegyně se ptala jestli spolu s Jiřim chodíme, co stop, pak chtěla fotku a byla nadšená že je Jirgen její první zahraniční arkadaš (kámoš) na Instagramu :D. Popili jsme v lékárně čaj a ač jsme nikam nespěchali, rozloučili jsme se zhruba kolem pátý a vydali se směrem k domovu našeho dnešního couchsurfera, tentokrát pro změnu opět Mustafy.
Bez větších problémů jsme našli jeho byt, opět v posledním patře a na orvní pohled bylo evidentní, že domluva nebude snadná. Mustafa totiž téměř nemluvil anglicky a zprávy na whats appu nám asi posílal přeložené překladačem. Nevadí. Za celý náš pobyt jsme moc nepochopili co dělá,ale tvrdil že pracuje jako asistent guvernéra v Samsunu a učí se na nějakou zkoušku na další den. Doma měl nějakou vysílačku na spojení (asi) s ochrankou guvernéra.
Taky jsme zjistili, že to je asi nejpobožnější člověk, jakého jsme potkali. Držel půst a v předsíni měl obří Korán. Zhruba v sedm večer začal připravovat jídlo na iftar. Já jsem mu pomáhala loupat brambory a krájet rajčata, Jiří se válel. Mustafa byl při vaření dost obratnej a potvrdil, že vaří rád. Připeavil menemen (rajčaja, cibulka a vejce, jí se často k snídani), fazolovou polívku, rejži, kuře a hranolky. Jko dezert koupil baklavu, kterou nám hradě ukazoval a přitom jí chudák celou vysypal. Sesbírali jsme ji ze země a ujistili ho, že nám to rozhodně nevadí.
Když se ozvalo dělo a začli svolávat v osm, zahájili jsme iftar datlí a jedlo se. Jak jsme byli hladoví, nepozřeli jsme víc než menemen, fazole a baklavu. Víc fakt nešlo. Mustafovi to ale nevadilo a po jídle jsme začali docela plynule konverzovat pomocí google překladače. Ukázalo se, že náš hostitel nikdy nepil alkohol ani nekouřil, pochází ze 4 dětí a jeho rodina se stará na venkově o včely a má třešňové sady. Ptal ae na Prahu a život v Čechách. Prý by se rád podíval do Prahy ale má strach z vepřovýho a sádla (ano, k mojí babičce bych ho opravdu pozvat nemohla, ta dělá na sádle všechno). Ujistili jsme ho proto že to může být v Praze těžký, ale pořád je tam dost míst kde se dá sehnat kebab.
Pochopili jsme, že během večera mají dorazit na Couchsurfing ještě nějaký dva mladý Turkoši, ale později v noci. Na ty jsme nechtěli čekat, takže jsme se v deset odebrali na gauč a spali jak dudci.