Ráno jsme vstali bez snídaně, chtěli jsme si ji dát venku, abychom byli kolegiální vůči Mustafovi kterej má hladovku kvůli ramadánu. Sbalili jsme se teda rychle a rozloučili se s málomluvným hostitelem, kterýho jsme našli válet se v kuchyni na gauči. Učil se na svůj test, v otázkách měl cosi na způsob naší fyziky a náboženství k tomu. Na ledničce měl vybalenou nějakou výbavičku včetně zbraně. Doteď nevím co dělal a bylo to zvláštní setkání. Na jednu stranu byl hrozně pohostinej a srdečnej, na druhou stranu jsem cítila jak moc je pobožnej a nevím co si myslet o tom, že pracuje pro stát na takovýhle pozici. Musím říct že jsme při našem rozhovoru oba s Jiřinem každou naši odpověď předem promysleli a raději vyhodnotili jestli je vhodná.

Hezky jsme se rozloučili, poděkovali, popřáli mu hodně štěstí u zkoušky a vypadli jsme hledat místo pro snídani. Jak se posouváme víc na východ, není úplně slušné se cpát na ulici během ramadánu. Hledali jsme proto kde se najíst a nepobuřovat. Zapadli jsme nakonec do pekárny kde jsme si dali každý jednu housku a čaj. Pak jsme šli asi hodinu podél rozpálený hlavní silnice k obchoďáku na místo na stop. Celkem rychle nám zastavil takovej mlaďas co poslouchal takovou tureckou Evropu 2 hrozně nahlas a dovezl nás asi 20 kiláků do menšího města k benzínce. Poděkovali jsme a zamířili lovit další oběť. Na benzínce jsme viděli krásně modrej místní retro pekáč – výstavní kousek Anadolu. První vyráběný auto v Turecku. Stopujeme. Najednou u nás přibržďuje děda v Anadolu! Auto je to krásné, ale řádně prolezlé rzí. Obě naše dveře se klepou a drží se tak silou vůle. Děda má perfektní angličtinu, říká, že pracoval v bance a že tohle auto má už 40 let. Chválíme mu ho a děláme si fotku hned za jízdy. 40 let je 40 let, takže si za chvíli připadáme jak v sauně a jsme rádi že zahybá na svojí zahrádku s lískovejma ořechama a nás vyhazuje u autobusové zastávky. Děkujeme, fotíme se a máváme.

Po dědovi nasedneme k týpkovi co má pořádnýho knírka a vypadá jak Earl ze seriálu My name is Earl. Trošku to je v autě cítit hnojem a záhy se ukazuje že Earl je veterinář. Vzadu v autě má nějaký léky a přístroje. Sveze nás dalších cca 20 kiláků a dokonce zajede k jeho ordinaci pro nějaké kraví vitamíny, potom zase najíždí na hlavní a vyhazuje nás u otogaru v nějaké další z mnoha řití světa. Nechybí selfíčko a dostáváme i vizitku.

Jsou asi dvě hodiny odpoledne a my se stále nevzdáváme našeho ambiciózního plánu že se ještě dnes dostaneme do Trabzonu, kde chceme požádat o Íránská víza. Během chvíle staví týpek ve starym Renaultu s chlupatym volantem a vůní našeho pana dědy (cigára a dobrá voňavka). Je celej v bílym a vzadu mu visí super nažehlená košile. Ptáme se, kam jede a říkáme že náš cíl je v Trabzonu. Máme strašnou kliku. Chlápek jede do Rize (ještě asi 80 km za Trabzonem), takže se s ním můžeme svézt nějakých 300 kilásků! Skvělý, nasedáme a jedem. Cesta ubíhá docela rychle, ale stejně to trvá. Dáváme jednu čur/čaj pauzu a frčíme dál. Při čaji konverzujeme a zjišťujeme že jede na pohovor do Çaykuru (firma vyrábějící asi nejkupovanější čaj v Turecku) na pozici obchoďáka a má čtyři děti. Cestou se bavíme tím, že pozoruju přísný výraz našeho řidiče ve zpětnym zrcátku, ale pak se vždycky otočí a je poznat že je to dobrej člověk, taťka od rodiny. Díky překladači se ještě hodně ptá na Čechy a když se loučíme v Trabzonu, je mi líto že jsme se zapomněli pořádně vyfotit 🙁

Ubytovací plán byl najít levný hostel, ale znáte to. Člověk míní, život mění. Hlavně teda v Turecku, kde kamarád má kamaráda, kterej má kamaráda a takhle dokážou zařídit uplně všechno. Stejně jako naše dnešní spaní. Napsali jsme lékárníkovi Tolgovi, pochází totiž z Trabzonu, jestli by nám doporučil nějakej levnej penzion nebo hostel. No a Tolga nám sehnal kámoše, kterej nás rovnou vzal k sobě domů. Kerem dělá v Trabzonu dispečera letovýho provozu, takže jsme se nevhali vysadit tam, jen přešli silnici a hned skočili ke Keremovi do auta. Odvezl nás domů, kde čekala jeho manželka – Kristýna z Ukrajiny! a dvě kočky. Dali jsme si společně kafe a připravili pro nás večeři. Kristýna byla nadšená, že mají zahraniční návštěvu a navíc se může bavit anglicky. Ukázalo se, že není v Trabzonu moc spokojená. Je to docela konzervativní ošklivý město, ale Kerem tady má práci a studuje tu ještě dva roky, tak zatím trpí. Povídali jsme si a pak jsme se šli trochu projít po okolí jejich super čistýho, velkýho bytu. Večer jsme si povídali hlavně o jejich nadcházející svatbě, zkoumali kulturní odlišnosti, jedli ovoce a hráli si s jejich dvěma kočkama.