18. den Trabzon a první pokus o víza do Íránu

Snažili jsme se nějak rozumně vzbudit a vyrazit na Íránskou ambasádu. Vzali jsme si dolmuš na otogar a odtud došli do centra kde jsme potřebovali někde sehnat fotografa a nechat se vyblejsknout, já konkrétně bez brejlí a s šátkem. Jirgen byl celej nervní, protože se nenasnídal a děsně se rozčiloval, takže jsme nejdřív šli do pekárny sníst ačmu (místní houska většinou plněná sýrem). V prvním fotokrámku jsme kývli na 2 fotky pro každýho celkem za 30 lir. Snídaně moc nepomohla a Jirgen byl stále samonasírací, hudroval že nás určitě natáhli. S nervy jak špagáty jsme poděkovali za dvě vtipný fotky a doplazili se s krosnama za děsnýho vedra do kopce k Íránské ambasádě. Tady nám pan hlídač před vchodem sdělil, že dneska je ambasáda zavřená. To byl vrchol a já myslela že mě z Jirgena už vomejou. Naštěstí to nějak rozdejchal. Už teď nesnáší tohle puritánský město a bůh ví jak dlouho tu budem ještě čekat. Prolezli jsme se uličkama a usadili se na lavičce ve stínu kde jsme diskrétně snědli aspoň sušenky a vypili limonádu. Trochu jsme se pocourali po městě a po obědě v podobě kuřecího kebabu jsme zakempili na čajíčkách. Vedle nás seděli nějací Jordánci a hned se s náma začli bavit. Jeden z nich dělal všude možně po světě průvodce a ten druhý organizuje nějaké výlety pro místní arabské turisty, kterých je tu prý v sezoně plno a taky pracuje v arabské restauraci. Pěkně jsme si pokecali a došlo i na tradiční téma nejnižší mzdy v ČR a průměrné mzdy v ČR. Vždy když to někoho zajímá, přidáme ještě informaci o ceně bytů a pronájmů v Praze a to se pak teprve diví… Sice bylo pěkný vedro, ale řekli jsme si že poflakování bylo dost, rozloučili jsme se s Jordáncema a pěšky se vypravili k Ayasofia, což je původně kostel předělaný na mešitu. Byla to docela štreka ulicema plnejma lidí a nebylo tam nic moc zpřístupněnýho. Nenápadně jsme aspoň posvačili na lavičce, já jsem způsobila několika závojnatkám psychickou újmu, když jsem nemohla najít dámské wc a šla jsem na chlapácký (nikdo tam nebyl).

Vrátili jsme se podél hlavní zase do centra a cestou se zastavili na místnim skvělym marketu. Nakoupili jsme rajčata, okurku, papriku, citron, vyzrálý sýr a super olivy, chleba a vypravili se na letiště. Kerem nám totiž pomohl dohodnout super levnou a čistou ubytovnu na letišti pro zaměstnance. Řekl jim, že jsme kamarádi jeho ženy z univerzity. Jediný malý problém byla absence wifi, takže opět nebyl prostor k publikaci nových zážitků a taky nám vypadávaly pojistky. To ale brzo spravil místní šerif tím, že nám vypnul průtokáč, který je vyhazoval:D. Navečeřeli jsme se z našich trhových zásob a Kerem nás pozval k němu do práce na letiště! V půl devátý večer jsme dorazili ke služebnímu vchodu a mohli jsme se kouknout nejdřív na radar, kde zrovna pracoval s jedním kolegou (minimum jsou obvykle tři lidi, dnes výjimečně dva). Dali jsme si čaj a vysvětlovali nám jak ti funguje, jakým způsobem si mezi sebou předávají letadla s řídící věží… Bylo to hrozně zajímavý. Dokonce se ukázalo, že můžeme jít omrknout i věž! Odtud sledují další kolegové vizuálně ranvej a řídí pořadí příletu a odletu letadel. Měli jsme štěstí a zrovna jedno z letadel přistávalo a dvě vzlétala! Nikdy bych nevěřila že se na tohle místo v životě podíváme. Bylo to tak skvělý že mi trvalo neobvykle dlouho než jsem usnula. Tentokrát to bylo tak deset minut namísto běžných pěti:D:D.