20. den Sumela monastery

Vstáváme ráno, loučíme se pro dnešek s Keremem, který jde na zkoušku z ruštiny a vydáváme se na nákup. Po snídani, která se odehrála na obrubníku ve vedlejší uličce, jsme pokračovali na stop směr nedaleké město Mačka a odtud ke klášteru Sumela.

Stopy byly následující:

  • děda co nás vyhodil kousek za městem
  • rodinka, taťka,mamka, dítě. Taťka trochu překvapil, když mu vykoukla bouchačka zpoza pásku při odsouvání nákupu, aby nám udělal místo na zadní sedačce. Rodinka nás odvezla až do městečka Mačka, odkud vede cesta ke klášteru.
  • z Mačky o kus dál po silnici nás vzal sympaťák s mini náklaďáčkem
  • hned po sympaťákovi nám zastavují dva týpci středního věku (rozuměj, ve věku mýho táty) a vezmou nás až na parkoviště pod klášterem, dál musíme po svých, naznačují trochu škodolibě

Z parkoviště od krámků a restaurací vedou dvě cesty ke klášteru. My jsme zvolili tu strmou, která vede lesem, nikoliv po silnici. Proto jsme rovnou překročili po dřevěném mostíku divokou protékající řeku a za chvíli už jsme se drápali vzhůru. Bylo pěkný vedro, k tomu těžký krosny a překvapivě se já ukazuji jako nejvzteklejší člen výpravy, přichází krizička a nasupeně jsem hodila krosnou vdál. Kdo by to byl řekl. Nicméně nasupenost mě postupně opoustila a moje pozornost se víc a víc soustředila na množství vyprodukovaného potu a přelejzání popadaných stromů přes cestu.

Netrvalo to ani tak dlouho a byli jsme na místě. Skalní řecký klášter pochází asi z devátého století a je zasvěcený Panně Marii. Do nedávna byl v rekonstrukci, konkrétně tři roky. My jsme měli štěstí, protože byl veřejnosti zpřístupněn před dvěma dny, navíc se neplatí vstupné. Chlapci ale ještě nemají uplně hotovo a stále tu probíhaly v době naší návštěvy stavební práce. Z toho důvodu jsme se taky mohli podívat jen z takové vyhlídky, nedalo se jít dovnitř do jednotlivých místností.

Po prohlídce jsme se rozhodli pokračovat druhou cestou dolů, ta vede přes parkoviště po silnici opět dolů k restauracím a krámkům. Hned za klášterem Jiřina ale upoutal takový plácek s výhledem a protože byl zrovna čas oběda, ukuchtili jsme si tady vynikající jídlo (těstovinová rejže, tuňáková konzerva, sýr a majoránka – jediné koření co máme k dispozici, abychom mohli eventuelně někoho pohostit bramboráky) a dali si oddych. S plným břichem jsme pokračovali dolů přes již zmiňované obří parkoviště (fakt si to nedokážu představit v létě kdy tu musí bejt hlava na hlavě) směrem k silnici, kde nás čekalo několik serpentýn klesání do údolí. V první zatáčce zrovna zpevňovali násep pod silnicí. Bezpečnost práce jako vždy nula nula prdlačky. Týpek s bagrem divoce jezdí ze strany na stranu, hrabe lžící v kamení a hází nabraný materiál dolů na násep. Tam pracují tak tři, čtyři maníci a holýma rukama umisťují šutry, které z lžíce bagru dopadají těsně vedle nich. Žádné helmy, reflexní prvky… pohoda, hlavně že jim to jde od ruky. Protože je cesta úzká, auta sjíždějící do údolí musí počkat, až bagr uvolní cestu a my také vyčkáváme. Nejsme sebevrazi abychom se tam cpali okolo divoce pracujícího bagru. Při čekání nás oslovuje jeden Turek vykloněný ze své Škodovky čekající na průjezd. Ptá se odkud jsme. Říkáme že z Čech a už nastupujeme k němu a jeho kámošovi do auta, svezou nás alespoň do údolí. Prý stopoval z Turecka přes Balkán až do Německa (vzal to i přes Prahu) a přeletěl na další kontinent kde pokračoval ve stopu jižní Amerikou. Trvalo mu to pět měsíců, jezdil hlavně stopem, spal na gaučích přes Couchsurfing a tak nám taky konečně někdo s podobnou misí dokázal porozumět. Teď je zase zpátky v Turecku, studuje a pak zase někam vyrazí. Bylo to moc fajn setkání. V údolí jsme se rozloučili a my vyrazili podél divoké řeky Altınataş Deresi hledat místo ke spaní. Je už na čase provětrat stan a taky ulevit trochu Keremovi s Kristýnou aby jsme si z nich nedělali hotel. Vrátili jsme se trochu zpátky směrem k Mačce a za chvíli už jsme se šplhali opět do kopce po silnici, kde za den projedou tak tři auta. Ještě že cestou bylo plno vody, nabrali jsme si do petek horskou minerálku a byli jsme šťastný, když jsme zakempili na plácku vedle silnice. Rozbili jsme základní tábor a uvařili si k večeři francouzskou polívku z pytlíku. Po cestě projelo jedno auto, nějaký taťka asi s šesti dětmi v autě a ptal se odkud jsme, jestli budem kempovat… Naše úmysly nám schválil zvednutým palcem a odfrčel. My jsme vytuhli asi v osm hodin a spali zas jak dudci.

  • Sumela monastery