21. den z hor zpět do Trabzonu

Přes moji panickou hrůzu z medvědů jsme noc v pohodě přežili a vstali živí do dalšího super slunného rána. Jen co se slunce vyhouplo trochu výš už jsme zmírali vedrem. Líně jsme pobalili stan plus všechny serepetičky a po několikáté hodnotili naše batohy jako zbytečně těžké. Dáváme si předsevzetí protřídit co nejdřív kraviny kterých se můžeme zbavit. Posnídali jsme rozdrobenou bábovku a vrátili se kousek dolů po cestě. Tady si u vyústění  horského pramene čistíme zuby a doplňujeme zásoby vody. Následně se zase šplháme do kopce, už po pár metrech nás začalo zmáhat vedro. A to je teprv konec května. Neumíme si ani představit, že by se to mělo stupňovat!

Jdeme podél skály, kde se postupně skála drolí a sesouvá na cestu, tohle místo rychle obcházíme. V nedalekém lese přichází úleva a na rozcestí také dilema, kterou ze tří cest se vydat. Nehodlali jsme se rozdělovat, ani nejsme tři jak tomu bývá s bratry ve všech českých pohádkách a mapové podklady bohužel nejsou moc nápomocné, protože cesta po které jsme reálně šli v nich ani nebyla vyznačená. Pokusili jsme se tipovat alespoň podle letecké mapy a zvolili tu, která neklesala a stáčela se směrem k Mačce. Terén se trochu zhoršil a v louži opodál jsme potkali první kámošku – není to sice pravá zmije, spíš nějaká užovka, vyfotili jsme si ji ale a pokračovali po hřebeni. Chvílemi jsme měli pocit jako v českém lese někde na Šumavě. Nikde nikdo, člověk se může pokochat výhledy na protější kopečky a v lese se ani tolik nepeče. Na dalším rozcestí jsme se rozhodovali co dál. Naše pocity nejlépe vystihuje asi „vaření ve vlastní šťávě“ a možnosti pro tuto chvíli byly následující. Vyšplhat se ještě výš a po hřebeni se vydat směrem do Mačky, což by vyžadovalo ještě jedno přespání ve stanu v kopcích, nebo sestup do nedaleké vesnice a stop zpět do Trabzonu. Napadlo nás zkontrolovat e-mail a stav, v jakém se nachází žádost o referenční číslo potřebné pro íránská víza přes agenturu.

Měli jsme štěstí, vše bylo vyřízeno a já se můžu zastavit na ambasádě v Trabzonu. Plán byl tedy jasný. Sestoupíme přes vesničku Altındere do údolí abychom zítra v devět ráno mohli být nastartovaní v Trabzonu před ambasádou.

Nad vesnicí jsme uvařili stejný oběd jako včera, jen ten sýr pomalu začínal měnit formu na taveňák… Potom jsme se pomalu ploužili serpentinami dolů k silnici a všechny ty babičky závojnatky co nás vesele zdravily že svých zahrádek mají můj obdiv. Okopávaly tam v tomhle pařáku, ještě k tomu zakuklený jak housenky, my si dávali pauzu v každým stínu a těžce oddychovali. U silnice jsme naštěstí byli rychle úspěšný a zastavili nám dva kluci v dvojkovém golfu. Při tradičním úklidu zadní sedačky přesunuli do kufru několik zbraní. Jedna z nich byla fakt dlouhá. Asi je to typický koníček pro tenhle kraj… ptali jsme se, jestli byli lovit. Prý že ne, byli jen tak na výletě. Další debatu na tohle téma už jsme nerozvíjeli a radši se víc zajímali o erasmácký pobyt spolujezdce. Ten byl taky komunikativnější. Prý byl v Kolíně nad Rýnem a potkal tam i plno Čechů, dokonce si vzpomněl na „ahoj“. Za to měl tedy můj obdiv, protože většina Turků nezvládá ani Hello. Řidič jenom čudil a obsluhoval rádio s tureckým rapem. Kluci nás svezli přímo do Trabzonu, do centra k Meydanu (představte si náš Václavák). Tady pro jistotu tiskneme papír pro ambasádu. Možná zbytečně, ale než v poslední pracovní den riskovat, že nestihneme kvůli byrokracii získat víza, obětujeme čtyři liry. Za odměnu jsme si dali čajík na obvyklém místě a koho jsme nepotkali. Naše kámoše z Jordánska! Jeden z nich měl s sebou malýho bebeka (dítě). Jsou mu tři měsíce a prý teď zařizuje aby ho dostal do svý péče, maminka asi moc nefunguje… Je nám to líto, bebek je pěknej, vůbec neřve a směje se. (Chudák byl akorát hrozně nabalenej a ještě zapnutej v takovym nosítku). Když ho pak taťka Ibrahim vyndá a bere si ho na ruku, pro jistotu, aby neumrzl, ho obalí do svý péřovky… Chvíli jsme pokecali, dopili čaj a protože jsme byli dohodnutí s Keremem na srazu kolem pátý doma (je to hodnej kluk, tak u nich můžeme beze všeho ještě zůstat) vyrazili jsme na dolmuše. Otevřela nám rozespalá Kristýna, měli jsme toho plný kecky, tak jsme jí jen vrazili do ruky meloun a eriky (malé zelené a kyselé švestky), který jsme donesli a byli rádi že si chvíli nemusíme povídat a všichni jsme odpočívali.

Když dorazil z práce i Kerem, objednali jsme si Shawarmu (něco jako durum kebab rozkrájený na malé kousky, politý vrstvou jogurtu) kterou nám dovezli domů. Bylo to moc dobrý. Následovalo dopíjení hruškovice a dostali jsme taky ochutnávku místní zeleně k pokouření. Byl to opět příjemný večer ve společnosti Kerema, Kristýny a všudypřítomných Findika a Malušky (poslední dva jmenování jsou kocouři).