22. den Trabzon, konečně víza do Íránu!

Ráno jsme snad poprvé za celou cestu vstali už v sedm abychom se mohli rozloučit s Kristýnou. Kerem měl dneska volno, tak ještě spal. K snídani jsme si dali sušenky a čaj a odhodlaně se vypravili k ambasádě. Dneska už to musí vyjít!

V 9:05 jsme zazvonili a místní paní (možná slečna, ono se to těžko určuje v tom hábitu), už se jen zeptala „Czech Republic?“ a pustila nás dovnitř. Evidentně jsme se jí už od úterka dobře vtiskli do paměti. Vzala si naše pasy a asi půl hodiny jsme čekali. Potom nám je vrátila a dostali jsme instrukce k zaplacení poplatku 75€ za každého v určené bance.

Naštěstí to nebylo moc daleko a hlavně po týdnu ve městě jsme se v centru už trochu orientovali. U vstupu v bance hned věděli za jakým účelem asi dva opocení batůžkáři příčnází a rovnou nám dali správný pořadovým lístek, asi jako u nás na poště. Do půl hodiny jsme měli zaplaceno a štrádovali jsme si to s dokladem zase na ambasádu. Tentokrát se po zazvonění ani neptali kdo přichází, rovnou zabzučely dveře a pustili nás dovnitř. Odevzdali jsme papír z banky a chvíli čekali. Potom se za zadrátovaným oknem objevil (asi) pan velvyslanec. Byl to takový veselý méďa a smál se Jiřího fotce ve starým pasu. Prý na té v žádosti vypadá mladší než na té v pasu (je z doby kdy ho stříhala maminka, nosil brejle a měl vousy asi jako koloušek). Mně se vysmál totálně, proč mám na fotce v žádosti o vízum zakrytý vlasy šátkem, když ho normálně nenosím. Prej to není nutný, stačí se zahalit až v Íránu. Normálně z nás měl prdel. Dostali jsme každý list papíru – e-vízum s QR kódem s tím, že tohle nám pro přechod hranice s Arménií bude stačit. Ptali jsme se, jestli tam dostaneme razítko… Ani to možná ne. Rozloučili jsme se tedy a s papírem v ruce odkráčeli. Konečně! Trvalo nám přesně 5 dní než jsme uspěli. (Později jsem se dočetla, že Írán nově nelepí víza do pásů ani netisknou razítko při vstupu a výstupu ze země.)

Další plán byl dojet do Rize. Protože snídani jsme trochu odflákli, měli jsme hlad už v jedenáct hodin. Před cestou jsme si zašli na jídlo do lokanty kousek od náměstí, měli domácí jídlo, köfte s bramborem a fazolky v rajčatové omáčce s extra rejží. Zpětně jsem litovala mého výběru, protože se ukázalo že to bylo docela drahý:(. S plnými břichy jsme se vypravili k dálnici do Rize na stop. První chybou bylo, že jsme šli pěšky, podél nechutný silnice asi hodinu. Druhou chybou se ukázalo být vytipované místo. Byla to asi tříproudovka kde všichni jeli hrozně rychle, ani tam nebylo moc prostoru k zastavení. Už od rána jsme navíc nebyli úplně ve formě, Jiřina tedy ještě víc než já, toho dost bolelo břicho. Napruzelí jsme se odvalili do vedle ležícího parku nabrat trochu sil, snědli simit a šli zkusit vedlejší, která se napojí na dálnici ve stejném směru.

Naneštěstí na ní stopovaly už dvě jiné skupinky lokálů. Trvalo docela dlouho, než někdo zastavil a my se opět potýkali s vedrem. Jako první uspěli jedni z lokálů. Přesunuli jsme se na jejich místo a zkoušeli být trpěliví.

Nakonec se na nás taky usmálo štěstí a nestaly se z nás dva mastný fleky.

Stopy dnešního dne:

  • Mladej pár v Dacii, vzadu za sedačkou měli obří barel plnej smaženejch sladkostí a na klíně měli malinkatý štěně buldočka který pilo ayran (jogurtový nápoj se špetkou soli, výborném k čemukoliv) z kelímku.
  • Čtyři kluci, při zastavování to vzali tak těsně, že auto zrcátkem třísklo do Jiřího ruky když nedával pozor. Lekla jsem se, jestli mu jí nezlomili, ale jenom to tak hrozně vypadalo. On to skoro ani necejtil. Jednoho kluka vyhodili hned v dalším prdelákově a zbylí dva třetímu kamarádovi z jinýho města ukázat nedaleké jezero Uzungol.
  • Pak jsme se málem upekli při nekonečným čekání na další auto. Jiřího břicho se bouřilo a my si zadělávali na úžeh.
  • Moc milej týpek, inženýr s dobrou angličtinou. Pocházel z nedaleké vesničky, společně s obchodním partnerem staví silnice. Byl v Praze, v Americe na work and travel na Aljašce, kde pracoval na nějaký lodi s rybama jestli jsem to dobře pochopila, v Íránu a doporučoval nám ho jako super místo kam jet. Dokonce nás zavezl v Rize na nejhezčí místo, kopec nad městem s výhledem a parádní voňavou čajovou zahradou. Taky jsme se ho ptali jestli nezná nějaký levný ubytování. Nenašli jsme Couchsurfing a hlavně si potřebuje trochu odpočinout. Zavolal svému společníkovi, který je z Rize a poslal nás na určitou adresu.

Čajová zahrada byla parádní a byl tam hlavně klid. Když jsme si objednali čaj, blábolili cosi o ramadánu a že nám můžou naservírovat jenom zelenej. Moc jsme to nechápali, ale i zelenej byl v pohodě. Po čaji jsme slezli z kopce do města a jali se hledat určenou adresu. Na ní jsme našli půjčovnu aut. Zeptali jsme se teda na ubytování a ukázali „tajné heslo“ (jméno společníka a něco jako bratranec tuším). Paní moc nechápala, ale někam zavolala a přes překladač s náma začala domlouvat cenu a hotel na dva dny. Naše vyčerpání se stupňovalo, odkývali jsme jí tedy zatím nejvyšší částku, zaplatili jsme v autopůjčovně 😀 a dostali vizitku kam něco připsala plus adresu hotelu (naštěstí byl vzdálenej asi pět minut chůze). Cestou jsme nakoupili dietní večeři v podobě banánů, chleba, sušenek a v hotelu jsme odevzdali vizitku.

Kdo by čekal, že personál na recepci mluví anglicky, je na omylu. Paní začala horlivě volat a něco domlouvat zřejmě s autopůjčovnou. Pochopila jsem, že nemají velký pokoj s manželskou postelí. Asi čtvrt hodiny si vyvolávali a potom nám vrátili vizitku a odvedli do jiného hotelu na konci ulice – Green hotel. Tady jsme opět odevzdali vizitku a čekali co se bude dít, oba dva na pokraji sil. Člobrďa si nakonec vzal naše pasy, neřešil jestli jsme nebo nejsme manželé a po čtvrt hodině jsme byli na pokoji. Vypadá to tu trochu nevkusně, ale máme čistou postel, koupelnu a dokonce snídani. Jsme šťastní!