25. den Poslední den ramadánu a příprava na Kaçkar

Po opět plesnivé snídani jsme přebalili krosny, rozloučili se v hotelu a v místní sámošce jsme doplnili potraviny. Vypravili jsme se do nedalekého Ardeşenu. Vyměkli jsme trochu a vzali si první dolmuš naší výpravy. (Minibus který vyjíždí ve chvíli, kdy se zaplní a jezdí na kratší vzdálenosti.) Ve městečku jsme si vybrali v bankomatu liry, které nám začaly docházet a zkusili naše štěstí v nedaleké továrně Çaykur, která vyrábí asi nejkupovanější turecký čaj. Ptali jsme se pánů ve vrátnici, jestli je možné se jít do továrny podívat. Seděli tam celkem tři a docela nevěřícně na nás zírali. Jeden z nich po několika sekundách údivu zvedl telefon, zavolal nějakýmu šéfikovi a pak nám oznámil že to nejde. Alespoň jsme to zkusili teda. Ale hrozně bychom se do nějaký továrny na čaj chtěli podívat. Na každým kopečku okolo to roste jak velmi estetickej plevel totiž a každá bábuška má svojí čajovou zahrádku.

Po neúspěchu s exkurzí jsme se přesunuli směrem k silnici vedoucí do Ayderu (horská vesnice, něco jako náš Špindl), ale pro dnešek byl naším cílem Taka rafting. Ne že bychom se chtěli vydat na divokou vodu, ale chtěli jsme u nich zakempit dle několika doporučení, který jsme našli na internetu. Taka rafting nabízí jak zážitek na raftech, tak mají přímo u řeky moc pěknou restauraci a místo pro venkovní posezení. Ukázalo se, že skutečně není problém si u nich postavit stan. Protože jsme dorazili na místo až nezvykle brzy a místní paní z kuchyně, kluci co obsluhují i pán co se stará o rafty a pozemek byli všichni hrozně milí. Ptali jsme se teda, jestli jim můžeme s něčím pomoct. Chvíli trvalo, než vůbec pochopili co máme na mysli, pak ale rozhodně řekli že jsme hosti a nic dělat nebudeme. Když jsme byli ještě chvíli úporný, paní závojnatka nám alespoň dovolila zalejt kytky v restoránu. Později přijel pan šéfik, plešatej sympaťák a vše se začalo chystat na poslední iftar(večeře o ramadánu podávaná až po zatmění slunce, předchází jí celodenní půst). Mohli jsme ještě pokrolit trávu u mezi lavičkama, ale potom jsme už jenom hladověli s ostatníma, hráli si s místnim štěnětem a čekali až to vypukne. V osm už jsme měli neskutečnej hlad a když odstartovala žranice, šli jsme se zeptat jestli na nás taky zbyde. Jasně beze všeho. Chtěli jsme si dát jen polívku, nebo hladvní jídlo, ale usadili nás ke stolu a začli nosit až se stůl prohejbal. Nás teda začaly chytat trochu strachy o stav naší peněženky po tomhle obžérství, ale hlad je hlad, tak jsme spořádali: čočkovou polívku, salát, mezze zeleninový, mezze z kyselejch fazolek a špenátu v jogurtu, něco na způsob leča se sýrem. Potom přišel na řadu talíř s hovězím na zelenině s rejží, k tomu domácí chleba, meloun a nesměla chybět ledová voda a datle, které se jedí na začátek iftaru. Když jsme sotva funěli, ukázalo se, že to není ještě konec. Následoval dezert a konvice čaje.

Celý zmožený jsme do sebe ládovali čaj a s děsem v očích šli zaplatit. Kdo by si toho ještě z našeho psaní nevšimnul, Turci jsou opravdu velmi pohostinní. Celou večeři jsme dostali na účet podniku od pana šéfika, protože jsme hosti. Slušně jsme poděkovali a blaženě se zavrtali do stanu. Asi o půlnoci odpadli i ostatní veselící se lidi a my mohli spát.