26. a 27. den Trek po Kaçkaru

1. den Bouřka a strach z medvědů 😀

Po probuzení v kempu nikde nikdo, sbalili jsme batohy, posnídali sušenky a našli našeho kámoše podřimujícího na gaučíku. Když nás slyšel přicházet, proloupnul oko abychom se rozloučili. Na cestu nám ještě naládoval do batohů lahve s vodou a my jsme mohli vyrazit na stop. Cílem byl již dříve zmiňovaný Ayder, něco jako náš Špindl. Vesnička ležící vysoko v horách ideální pro tůry v okolí Kačkaru.

Máme štěstí, do pěti minut nám zastavil mladý pár z Istanbulu, který jede do hor na prázdniny – šeker bayram, nastáva po ramadánu. Nacpali jsem se do k nim už narvanýho auta. Celý kufr měli vyplněnej pinkikovým nábytkem, kuframa atd. Zanedlouho už jsem  vystupovali v Ayderu, evidentně velmi oblíbené dovolenkové destinaci Turků. Byla tu hlava na hlavě. Dokoupili jsme nějaké zásoby v pidi obchůdku a s místním rodákem jsme zkonzultovali dnešní plán trasy. Cestu do osady Yukari Kavron. Pán nám nakreslil na kus papíru velmi schematickou mapu a my vyrazili v dusnu vstříc kopcům. Cesta vede dlouho po silnici a není to nic úchvatnýho, stopujeme si proto dva člobrdi, kteří nás popovezli výš a když nás vyhodili v jejich cíli, šlapali jsme statečně po svých. Všude v okolních lesích bylo plno místňáků rozdělávající ohýnky a grilovali jak o život. Všude se samozřejmě musí dát zajet autem, to dá rozum. Za chvíli nám (aniž bychom zrovna stopovali)  staví frajírek v autě 4×4 a ptá se, kam máme namířeno, ukázalo se, že jede také do Yukari Kavron, takže máme velký štěstí a rádi opět přisedáme do auta. Cestou jsme zjistili, že to byla pěkná štreka po nikterak zajímavé silnici postupně se měnící v horskou cestu. V osadě jsme si dali rozehřívací čaj a jali se drápat do kopce mezi chatičkami. Moc jsme nejedli (ano, není to moc chytré, ale už je plno hodin) tak mě zmohl rychle hlad, dávám si jablko a funím jak sentinel. Nahoře na kopečku jsme se zdárně napojili na pomyslnou cestu (je vyznačena v mapách) a pokračovali jsme ve stoupání. Za chvíli nás čekalo přebrodění ledového potůčku, což nám pořádně rozproudilo krev a další stoupání.

Horská osada Yukari Kavron – poslední bod dostupný „autem“

Netrvalo dlouho a začalo se zatahovat, valila se mlha, při které se mi vybavila jasná vzpomínka na kouřové efekty kbelské diskotéky z roku 2006. Přituhovalo a začalo hřmět. První příval kroupů jsme přečkali pod plachtou od stanu skrčený u balvanu. Během deseti minut bylo po dešti a kroupech, mohli jsme pokračovat ve výstupu. Po dalším zhruba půl kilometru se opakovalo totéž a bouřka byla už dost blízko. Opět jsme připosraně přičupli ke kameni, drželi plachtu, nechali se otloukat kroupama a doufali, že to rychle přejde. K naší radosti se tak i stalo. (Dvě partičky turistů, který jsme potkali při jejich sestupu do údolí měli asi nahnáno víc, prý to praštilo jednou kousek od nich.) Protože jsem byla ufňukaná a naprosto bez energie, rozhodli jsme se zakempit v ďolíku na horské louce mezi všudypřítomnýma potůčkama. Vypadalo to asi následovně. Naprosto se vyjasnilo a ukázaly se nám všechny okolní kopce. Jiřina v euforii odhodil svršky a běžel se ráchat do ledovýho potoka. Mě mezitím přepadala úzkost z medvědů o síle strachu ze státnic (kdo mě zná, pochopí) a neustále pozorovala jestli se na obzoru nehejbe něco hnědýho, co by mě chtělo sežrat.

K večeři jsme si ohřáli fazolovou konzervu s chlebem (moc jsem nejedla, medvědí strach mě neopouštěl) a zbytky jídla jsme dle instrukcí nechali za kamenem v dostatečném odstupu od stanu a našich batohů, aby to nelákalo divou zvěř, že jo. (Ráno se ukázalo, že žádný zvířata naše jídlo vůbec nezajímalo a taky že jsme v batohu stejně zapomněli lokumy. Hlavně že se držíme opatření:D.) Ještě než padla tma jsme leželi ve spacácích a představovali si, jaká nám asi v noci bude zima. Zima nebyla vůbec a divá zvěř taky nepřišla.

2. den Jezera a sestup do údolí

Ráno jsme se probudili do azura a posnídali sušenky a datle. Doplnili jsme zásoby vody z potoka (babi neboj, přefiltrovali jsme ji ;)) nahodili jsme těžký krosny a drápali se ještě výš, až k malému jezeru (Kuçukdeniz Gölü). Hrozně jsme se plazili a tak nás dokonce předběhli s lehkostí kamzíka tři jiný výletníci. No jo, na lehko jen tak s obřím foťákem se jim to valí… Těsně před malým jezerem jsme přešli první sněhové pole a otevřel se nám nádherný výhled a to i na druhou stranu sedla na velké jezero (Cornavit Gölü) a hlavně na nesmyslné kopce. Jiřina by to nejradši vzal přes další brutální hřeben, já s děsem v očích přijímám jím ne tak preferovanou variantu B), která spočívá v sestupu kolem velkého jezera do osady. Protože bylo krásně, oběd jsme oddálili, abychom po včerejší zkušenosti stihli co nejvíc ujít bez mlhy a bouřek. (Ukázalo se to ale později jako blbost a měli jsme se najíst.)

Začali jsme slejzat (pro mě) prudkej kopec, částečně přes ztvrdlý sníh. V následujících minutách a hodinách se začalo odehrávat hysterické peklo, když jsem začala vyšilovat a Jiřina mě musel cestou z kopce držet za ruku:D. Statečně držel ještě několik kilometrů, než můj výstup hodný přední herečky činohry Národního divadla vyústil v rupnutí jeho nervů.

Herečka z Národního při sestupu z „Everestu“

No, museli jsme ale jít dál, terén se změnil na přijatelnější kamennou skalku obklopující jezero. Přelejzali jsme tedy jako dva Glumové po šutrech a naprostou absenci energie doháněli sušenkama a vodou. Zhruba v půlce cesty kolem jezera, které jsme potřebovali obejít, opět nastaly „kouřové efekty“. Teď už si konečně dokážu představit, kde bydlel Rákosníček když Jiřina Bohdalová líčila svým skřehotavým hláskem: „za mlhou hustou tak, že by se dala krájet“. Nedalo se nic dělat, mlha nemlha, přelejzali jsme dál a kontrolovali zhruba naší pozici na mapě. (Ještě poznámka. Ony ty cesty nejsou nijak značený. Sem tam se v krajině objeví taková mohylka, která nahrazuje naše turistické značky, ale některé úseky se kvůli sněhu stejně musí obejít, nebo nějak improvizovat jako např. s obcházením jezera po kamenech, aby se člověk zase napojil na správnou cestu.)

Naštěstí pro nás jsme to trefili dobře, jezero jsme zdárně obešli a po horské podmáčené louce jsme pokračovali k našemu cíli. I počasí se slitovalo, rychle se zase vyjasnilo a nastal opět pařák. Než jsme se dostali až do osady, přešli jsme několik potůčků, překonali malou řeku vzniklou z vodopádu po tajícím sněhu a  zaradovali se z dřevěného mostu, který vyloučil nutnost dalšího brodění.

V osadě Yukaı Ceymakçur jsme si mysleli, že už jsme na pokraji sil. Oddechli jsme si u místního maníka se kterým jsme si pokecali bez naší znalosti turečtiny, jeho znalosti češtiny a pokračovali jsme dál. Podařilo se nám dojít skoro až k odbočce k Ayderu (město podobný našemu Špindlu) a toužebně jsme čekali na nějaké auto ke stopnutí. Naše tužby byly vyslyšeny. V lese zrovna balila svoji grilovací session rodinka v dodávce. Mamka, taťka, dítě, babička, děda. Hezky jsme se usmáli na dědu, zamávali mu a doufali jsme, že se rychle sbalí. Ani ne za deset minut už nám byli v patách a my stopovali jak o život. Trochu nevěřícně na nás koukali, ale asi jsme vypadali opravdu zbídačeně, tak zastavili. Projet Ayderem bylo v tuto chvíli stejné jako se vydat z Prahy do Brna po D1 první den letních prázdnin. Jak začal şeker bayrami (čtyři dny po ramadánu, jsou svátky, lidi jedi hodně sladkostí, proto şeker) tak se všichni Turci rozprchli na dovolený. A Ayder je evidentně velmi populární dovolenková destinace. Projížděli jsme krokem a znechuceně sledovali davy lidí z okýnka.

K našemu štěstí rodinka jela kolem našeho oblíbeného Taka raftingu, kam jsme se opět uchýlili a poprosili o postavení stanu ještě na jednu noc. Připadali jsme si tam jak s kamarády, všichni nás vítali a samozřejmě to nebyl problém. Dokonce se tu od minula našel týpek co mluvil anglicky, wow!

Dali jsme si u nich dobrou večeři a tentokrát už jsme naštěstí mohli zaplatit. Celý ulepený jsme zalehli do stanu a i když bylo vedro jak blázen, spalo se nám krásně.