Ráno bylo pěkný dusno, ale aspoň tolik nepařilo slunce, to jsme ocenili, jelikož se ukázalo, že jsme se na některých špatně namazaných místech mírně v horách přismahli. Sbalili jsme stan, dali si rozlučkový čaj, vyfotili se s neskutečně srdečnejma lidma z Taka raftingu a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Dnes je v plánu přesun do Gruzie a večer si dát zaslouženou orosenou kuželku, konečně!

• Náš stop netrval ani pět minut a hned zastavovali dva týpci. Spolujezdec se probudil zrovna ve chvíli zběsilého přibrždění. Kluci byli sympaťáci, hovor vedl právě probuzený pracovník çaykuru (největší značka tureckého čaje). Prý byl po šichtě, to ho asi tolik zmohlo. Cesta dobře utíkala, ale blížili jsme se do jejich cíle a pomalu nastával čas rozloučení. Správný Turek má vždy kamaráda, který má kamaráda atd. a pokud ho nemá… stejně to nějak zařídí! A to i v tomhle případě. Vyhlídli si pidi kamionek a začali na něj divoce gestikulovat a mávat, ať jako zastaví. Naštěstí se to nemuselo odehrát přímo na tříproudovce, ale zajeli na odpočívadlo. K našemu překvapení kamionek skutečně zastavil a kluci hned dohodli s řidičem jejich typickým způsobem – máme tu kamarády, cizince, jedou do Batumi, tak je kus vezmi, jedeš stejnym směrem – náš přesun do dalšího auta. Šup, už se přestupovalo a frčeli jsme dál.
• Našeho týpka kamioňáka zastavila jedna z mnoha policejních hlídek. My jsme jim byli naprosto fuk, týpek ale znervózněl, začal hledat doklady a doporučil nám vystoupit, že dál už jako nejede. No nevím co s tím měl, ale pokutce se asi nevyhnul. Popošli jsme teda tak 300 metrů od policajtů a pokračovali ve stopu.
• Policajtům to bylo šumák, ale asi to místo nebylo úplně přitažlivý pro zastavení s cajtama za zadkem, tak chvíli trvalo, než se slitoval děda problikávač. Měl kníra a zajímavej jízdní styl. Typicky tureckej, ale místo troubení furt někoho problikával. Vzal nás až do Hopy, která je do Batumi co by kamenem dohodil, a vzkázal Salaam Spartě Praha (tímto to považuji za vyřízené). Začínal na nás jít hlad, uvařili jsme si vedle řeky na takový prašivý lavičce naší klasiku, těstoviny s tuňákem a hned potom vyrazili dál.
• Zastavili nám dva kluci a jedna holka v nadupaný Kie, byla jsem ráda, že cesta netrvala dlouho a vyhodili nás kus před hranicí. Naštěstí.
• Odtud nás poslední kilometry veze další děda. Už v tunelech byla hrooozně dlouhá fronta kamionů a nám se začaly vybavovat porevoluční léta kontrol na hranicích (a pašování kartonů Davidovek pod sedačkou na Studánkách) i historky našich babiček za socíka.

Na hranici byly všude davy lidí. Po pojízdnejch pásech jako na letišti jsme se dostali do fronty, kde se všichni cpali jak jantaři, táhli narvaný tašky všim, včetně toaleťáků (málem bych zapomněla na hroznej gruzínskej toaleťák) a potili se, protože tu bylo absolutní dusno. Lidi z celnice poustěli dav po skupinkách k celníkům. Před každou budkou se opět tvořila fronta, kde se všichni předbíhali. Odtud se prošlo venkem na gruzínskou stranu, zase do budovy (o poznání lepší a klimatizovanější) k další kontrole. Cpaní už rozepisovat nemusím, pohádali se tu kvůli tomu nějaký dva maníci a paní v kukani se mě jen zeptala, jestli už jsem někdy v byla v Gruzii. Odpověděla jsem zřejmě správně, sice jsem nezískala pro tým žádného bludišťáka, ale mohla jsem konečně vypadnout. Budova hraničního přechodu v Šarpi na gruzínské straně je moc pěkná (doporučuji se podívat na pořad Adama Gebriana, který se jí věnuje).

Odolali jsme naháněčům na taxíky a chtěli si někoho stopnout těch asi 10 kiláků do Batumi.

Povedlo se to hned.

Pokud jsou Turci řidiči hovada, pro Gruzínce asi nemám označení. To prostě člověk musí zažít (a modlit se za přežití). Nasedli jsme, týpci ohulili jejich sound system a řítili jsme se kupředu. Chvílema jsme byli ve dvou pruzích tři auta, já se dívala z okýnka a říkala si že netušim, jak se lze v týhle zemi nějak normálně přepravovat.

Naštěstí jsme přežili, vystoupili jsme in the middle of nowhere, kde na prašný cestě jezdili kamiony, krávy čůraly hned vedle a naše ubytování pro první večer mělo být nedaleko 😀

Rozhodli jsme se ty dva kilometry raději dojít. Cestou jsme pozorovali ostatní řidiče. Výsledek pozorování je, že všichni jezdí stejně hrozně.

Ubytování v baráku v jedné z vedlejších ulic koučoval opálenej hubenej zlatozubej děda. Nějak česko-parusky jsme se dohodli, my si dali sprchu a vypravili se do města autobusem vyměnit turecké liry za gruzínské lari. Ukázalo se, že bus stojí půl frfně na člověka, ale nedá se zaplatit u řidiče a člověk musí mít spešl kartičku nabitou. Tu jsme samozřejmě neměli, tak jsme jeli na černo. Je to trochu paradox. Každý má moderní lítačku, která se dá dobít na každém rohu v zařízení co vypadá podobně jak bankomat, ale autobusy jsou z roku nebreč.

Podle mapy jsme odhadli centrum a vystoupili někde na začátku. Prošli jsme se kolem velkolepejch kasín a prohlídli si místní super Mekáčo-benzínku (kdo neviděl, nechť si opět pustí gruzínský díl Adama Gebriana, je to fakt pěkný v reálu). Kousek odtud jsme také poprvé za naši cestu zaslechli češtinu. Konkrétně nás zaujala věta: „padaj z tebe papírky vole“. Dva řízci v sandálách, poctivě krmený s pidi batůžkama z Decathlonu opravdu nemohli už být víc typičtější:-).

Zároveň jsme omrkli centrum, které je krásné a naprosto nekoresponduje s chudou periferií. Libovali jsme si, jak se o krásný starý budovy starají a všude jsou zelený vzrostlý stromy. (To se v Turecku nevidí, mají tam hafo krásnejch starejch staveb ale prdí na ně a zeleň ve městech je veškerá žádná:-(( ).Moderní výškový budovy kasín mně osobně nenarušují celkový překvapivě pozitivní dojem. Naši objevitelskou výpravu jsme zakočili v baru Matrjoška, kde je vše do jednoho eura, tj. 3 Lari (1 Lari = 8 Kč). Několik druhů pivka (ALE, IPA atd.), pálenky (samohonky) a pidi jídlo jako hranolky nebo hot dog. Dali jsme si orosený a při prvním loku jsme se málem dojetím rozbrečeli 😀 Trochu nám to připomnělo domov a chvíli se zdálo, že je svět v pořádku a vesmír v rovnováze 🙂

Když jsme byli dostatečně napivnění a měli protrajdané centrum, vypravili jsme se (se stejnou platební metodou, tj. jedeme na černo) autobusem zpět k našemu ubytování.

V noci se nás pokusili zavraždit komáři uštípáním zaživa a nám prvních několik hodin přišlo docela zábavné soutěžit ve výzvě kdo skolí víc komárů, postupem času se ale tento boj ukázal jako nerovný a my začali cítit zoufalství. Na kontě jsme měli desítky hmyzích mrtvol, ale bzučivý zvuk stále neustával. Navíc se začaly ozývat podivně chřoupavé zvuky z naší matrace! Vybavily se mi všechny děsivé storky o nevymýtitelných štěnicích a můj strach se začal rovnat obavám z medvědů. Jiří situaci vyřešil přetáhnutím peřiny přes hlavu a spal v ní jak v doupěti. Já jsem sice následovala jeho volný styl, ale o hodinu později jsem se vzbudila v tůňce potu. Jala jsem se tedy rezignovat na spánek, v pravidelných intervalech jsem se střídavě  plácala do levého a pravého ucha a googlila detaily o štěnicích. Takto jsme se naštěstí probděli až do rána.