32. den cesta do Mestie

Slavíme měsíc na cestě! Vstali jsme relativně brzy a rozloučili se s veselým dědou, který si hraje na pidi dvorku s Emili.

Popošli jsme jen kousek za místní autobusák a překvapivě rychle nám zastavuje divoce potetovaný typ, hodně do hněda opálenej s šátkem honosící se vzorem konopného listu. Jede až na odbočku k Poti, rádi jsme proto přistoupili a překvapilo nás, že řídil na místňáka ukázněně.

Následují stopy:

  • Dva hoši, řídí malej hubeňour, vzadu sedí velkej cvalík a od odbočky si s náma zajíždí a dovezou nás až k hlavní směřující k Zugdidi
  • Odtud jsme popošli k benzínce kde jsme dali čurpauzu a během chvíle zastavuje šílený ruský pár. Blondýna a divoce na plyn dupající maník. Aby toho nebylo málo poslouchali ruský disco dupárny, který by netrumfnul ani Michal David ve svých nejdivočejších letech, volume hezky doprava. Naštěstí naše svezení netrvalo dlouho a my jsme s úlevou vystoupili u odbočky k Zugdidi.
  • Téměř hned staví druhé auto. Sedí v něm voják který byl na misi v Afghánistánu v Bagramu. Teď je na měsíc doma a my lámanou angličtinou trochu konverzujeme, ruštinu prý nemá rád. (No my taky ne, ale když zkomolíme češtinu, tak nám místní docela dobře rozumí.) Voják nás odvezl zase přes celé město na správnou odbočku, cestou nám ještě koupil každýmu místní limču a listový těsto plněný sýrem. Ňam, jsme šťastný a jíme to k obědu na místě, kde nás vyložil, což je hned vedle hřbitova. (Mimochodem hřbitovy tady jsou takový zvláštní místa. Každej nebožtík má ne moc vkusně vyvedenou podobiznu na žulovém náhrobním kameni a dokonce jsme viděla i barevné! provedení. Nad každým takovým hrobečkem je ale ještě stříška. Poprvé mi to připadalo jako piknikový park…)
  • Po jídle jsme ve vedru dál zkoušeli naše štěstí. Odbočka na Mestii sice vypadá jako začátek polňačky vedoucí k Bodlákovi do chatové osady u Káranýho, ale cedule potvrzuje, že jsme na správném místě. Ne že by tu tedy byl nějaký hustý provoz, nicméně po chvíli naskakujeme do klimatizovanýho auta k dědovi a ten nás veze aspoň dalších dvacet kiláků do další vesnice, kde nás vyhodí hned naproti škole.
  • U školy na nás pořvávaly děti. Jiří si šel s každym plácnout přes plot, já kontrolovala silnici, aby nám neuniklo žádný auto. Tentokrát to chvilku trvalo, dokonce tak, že jsme zvažovali pivní pauzu. Ale jen co jsme se šli podívat do krámu, už u krajnice brzdí sympaťák a hned se omlouvá, že má zadělanej kufr. To nám ani v nejmenším nevadí, lezeme do auta a česko-parusky konverzujeme. Jede vyzvednout bráchu, předělávaj barák nedaleko a pak ho veze do Zugdidi zpátky. Sám má jednoho syna v Německu a druhej bydlí ve městě. On sám má dva magazíny, kde prodává ořechy a silo. Cesta nám hezky utíká, chlapík je veselý, konverzujeme. Nakonec si s námi opět trochu zajede a hodí nás k vodní nádrži, ještě mi nasadí krosnu na záda a Jiřinovi diktuje své telefonní číslo. Kdyby něco, ať se určitě ozveme. Děkujeme a loučíme se.
  • Jdeme nahlídnout na přehradu. Je ale vedro a jsme líný s batohama moc chodit, tak spíš jen čůráme za rohem a konverzujeme s dědou kterej vyleze z opodál stojící pidi multikáry. Nechápem teda, co tam dělá, ale je družný, tak  se domníváme, že se tam možná zašíval a chlastal. Děda a multikárou odjíždí a my pokračujem ve stopovací krasojízdě.
  • Zpět na „hlavní“ se pečeme jak grilovaný kuřata, aut moc nejezdí. Opodál stojí nastartovaný zaparkovaný range rover, spekulujeme, jestli v něm někdo sedí a zkoušíme házet psí oči na každý jedno projíždějící auto. Za chvíli vyleze z range roveru kluk a otá se, jestli mluvíme rusky nebo anglicky a hned anglicky nabízí, jestli nám m7že nějak pomoct a když vysvětlujeme, že jen čekáme na stop rak alespoň nabízí že si m7žeme jít sednout k němu do klimatizovanýho auta:-).
  • Naše výdrž se vyplatila. Zastavil nám prošedivělej charismatickej typ v bílym autě s rukama mocně porostlýma srstí, za kterou by se nemusel stydět kdejakej orangutan. Připomínal mi svým výrazem Oldu Kaisera, ale z později pořízené fotky to zrovna tak nevyladá:-(. Na sedadle spolujezde vykukoval kluk, bylo mu na rukách vidět že hodně dře a na jeho opálení připomínajícím barvu Jihlavanky zase že tráví spoustu času venku. Zeptali se nás odkud jsme a po správné odpovědi že z Čech (nikoliv Ruska) jsme hupsli na zadní sedadla. Bílé Mitsubishi ukrajovalo postupně serpentinama kilometr za kilometrem a my byli nadšený, že jedou výš do hor. V jedné vesničce s krámkem zastavili, tak jsme se rovnou ptali jako jestli „finish“ a máme se jít opět snažit ke krajnici. Olda nás ale ujistil ať sedíme, že jde jen pro pivo. Popojeli jsme o zhruba kilometr a na plácku s výhledem na divokou šedivou horskou řeku Olda opět zastavil. Vylezli jsme ven a už se nalejvalo pivo – značka Viking, lahev o ibjemu 2,5 litru. Místo čurpauzy jsme si udělali pivní. Hoši začali být hovornější a představili se nám. Olda ale zůstane Olda, jeho jméno si nepamatuju, mladší z dvojice byl Romeo (Olda si z něj trochu dělal srandu kde má Julii). Jen co jsme vypili jeden kelímek, už nám Romeo dolejv do plnejch. Jen Olda se šetřil a exknul pouze jeden. Byl to zodpovědný řidič. Když na odpočívadle zastavili ruský tueisti a něco se našich místních průvodců ptali, bylo vidět, že nejsou zrovna odvařený. Když rusáci odjeli, Olda se na nás otočil s výrazem, jako kdyby se mu chtělo zvracet a řekl jen:“to byli Rusové“. (Divím se, že si k tomu ještě neodplivnul.)
  • Pak nám líčil, že byl v roce 1993 v Praze na fotbale a Romeo se chtěl děsne se mnou vyfotit:D. Na závěr se nám podařilo udělat si i jedno společné foto a když Romeo vyhazoval do popelnice (ano, u vodopádu v gruzínských serpenitnách je i popelnice!) zbyteček piva, Jiří musel hodně potlačit bolestný výkřik, který se mu dral do hrdla ve snaze zachránit tu trochu zbývajícího zlatavého moku. (Nezachránil.) Naskákali jsme do auta a jelo se dál. Romeo nejdřív rozvrkočeně pořád vedl monolog směrem kl Oldovi, kterej na to skoro nikdy nic neodpovídal a během dvaceti minut vytuhl. Olda zodpovědně dál vedl Mitsubishi pevnou chlupatou rukou bez sebemenšího zaváhání serpentinami a tunely s všudypřítomnýma krávama. 18 kilásků před naším cílem ve vesničce Becho naše společná cesta bohužel končila. Olda s Romeem nám pomohli vyndat krosny a ještě nám domluvili jízdu zadarminko až do Mestie v opodál stojící (asi) maršutce.
  • Jen co jsme nastoupili, pochopili jsme, že jsme se ocitli mezi pozůstalýma vracejícíma se z pohřbu. Všichni byli v černym a brečeli. Cejtili jsme se trochu nepatřičně, ale co už. Olda to domluvil, tak jsme se dívali z okýnka. Do Mestie už to bylo coby kamenem…

Z „pohřebního vozu“ jsme vystoupili na okraji centra Mestie (opět obdoba českého Špindlu, frčí tu turismus a je tu víc cizinců než místňáků). Rozhlídli jsme se po místním Dysneylandu, je vidět, že vláda tu do toho hodně šlape. Z místního letiště se lítá dvakrát denně do Kutaisi, budova místní samosprávy, muzea i letiště je jedna velká moderna a trochunbizár v kontextu historických obranných věží a kamenných domků, které vypadají že tu beze změny stojí už od středověku.

V inforcentru zjišťujeme, kde je kemp a vydáváme se tímto směrem. Na pidi zahradě rozbíjíme za 7 Lari na osobu  (1 Lari asi 8 Kč) náš základní tábor a po chvíli rozkoukávání se seznamujeme s partičkou čtyř českých horalů – Fidem,  Pepou, Tomíkem a náčelníkem Mácou. Hned domlouváme společné pivo.

Ukazuje se, že náčelník Máca je velmi podobné nátury jako Jiří. Nemá rád lidi, uspokojuje ho, pokud se vydá horší, delší a náročnější cestou a co si sám nezkusí nebo nezažije, tomu nevěří. Žasnu a občas tiše souhlasím při náznacích ostatních členů horské skupiny, že ne vždy to uplně stojí za to.

Vypijeme něco a pojíme a na cestu do kempu jsme si koupili ještě dvě velký petky piva. Naše afterparty na lavičkách je docela vtipná, už měsíc jsem se tak nenasmála (a to jsme si s Jiřanem při příchodu do kempu říkali, že snad kluci nebudou divoký a budeme se moct vyspat ;D) Zhruba v jednu v noci si můžou ti, co se snažili spát a doteď jim to nešlo oddechnout, protože se taky zahrabáváme do našich spacáků.