33. – 36. den 60 km trek z Mestie do Ushguli

Vstáváme relativně brzy a loučíme se s našima krajanama. Fida, který odlítá dneska domů, protože musí do práce dřív než ostatní, prosím o dopravení dvou drobností do Čech s tím, že později najdu oběť, která by to poté vyzvedla. Doplňujeme poslední proviant a vyrážíme vzhůru do kopců.

Následujeme itinerář popsaný na webu https://www.caucasus-trekking.com/treks/tsvirmiushguli od Slováka Jozefa. Je to skvěle detailně sepsané včetně zaznamenané GPS trasy.

Naše 63 km dlouhá trasa: https://mapy.cz/s/3tTXa

Den 1. Mestie – Tsvirmi

První krutopřísný výšlap jde zkrátit a zpříjemnit použitím dvou lanovek – v půlce kopce je přestup. Obě začínají svůj provoz od 10:00 a cena za použití obou částí je 15 lari (1 lari je cca 8 kč). Před první lanovku sice dorážíme ještě před desátou, ale sedačky už jsou v pohybu. Zkoušíme proto hodně intenzivně na obsluhu psí oči a protože si nepamatujeme jak se gruzínsky řekne prosím, naznačujeme to gestem a u toho opakujeme děkuji:D. Zabíralo to a kluk nám ukázal ať si naskočíme. Neváhali jsme, hned naskočili a za deset minut už stojíme nahoře a jdeme zkusit štěstí i s druhou částí.

Tady už se začali tvářit víc nekompromisně, odkázali nás za turniket a vyzvali, ať počkáme do 10:00. Mezitím se od nedalekého parkoviště přihnala skupinka Čechů z organizovaného zájezdu. Přestali jsme tedy používat naši mateřštinu a posunky jsme se s Jiřinem dohodli že na nějaký čekání s krajanama prdíme, obešli jsme síťku ohraničující lanovku a začali se drápat nahoru po sjezdovce.

Cesta trvala asi dvě hodiny, nahoře už jsme se koupali ve vlastním potu, ale byli jsme rádi, že jsme to zdolali. Dál nás cesta vedla po hřebeni přes rozkvetlé louky a první den byl opravdu plný nejhezčích výhledů a navíc nám vyšlo skvěle počasí. Chlapci z kempu nás sice připravovali na to, že když se nám něco zdá být už na dosah, rozhodně to znamená minimálně dvě, ale spíš další tři hodiny chůze. No, moc jsme tomu nevěřili, ale měli rozhodně pravdu. Do pidi vesničky Tsvirmi (tenhle trek chodí plno lidí místo přes Tsvirmi přes vesničku Zhabesi, Tsvirmi ale není tak profláknuté) jsme dorazili asi okolo páté a mooc jsme toužili po sprše. V jednom z guest housů vedle veliké rozpadající se stodoly (později se ukáže, že tam asi bydlí babička) jsme vyjednali relativně přijatelnou cenu za stan a sprchu. Ta nás hodně vzpružila, takže jsme našli sílu jít omrknout „centrum vesnice“, jestli tam náhodou nemají krámek (chápej otevřené dveře a tam limonády, pivo, nějaký sušenky a chleba). Paní domácí se tvářila trochu pobaveně, když zjistila kam se chystáme a protože krámek v pidivesnici oprvdu není, dala nám dvě placatý chačapuri se sýrem, abychom neumřeli hlady. Placky jsou tak obrovský, že sníme jednu na půl mezi krávama na kopečku s výhledem a pak se už jen vyvalíme do stanu.

2. Den Tsvirmi – Adeshi

Ráno balíme stan docela v rozumnou hodinu a jsme rádi za nabídnutý černý čaj. Ten bodnul, rozloučili jsme se a vypravili se směrem do vesničky Adeshi. Cesta docela dlouho vedla po prašné „silnici“ a začali jsme tu potkávat i víc turistů, kteří putují ze Zhabesi. Protože bylo vedro a my se šplhali do kopce, potřebovala jsem pauzu co pět minut:D Při jednom oddechu chvíli konverzujeme s australským párem (který jde hodně nalehko a předbíhá nás ladným krokem laňky) a na rozdvojení jdeme blbou cestou. Po chvíli jsme přišli na náš omyl a nejen že jsme vyšplhali jednu sjezdovku, přidáváme si další kopeček. Já alespoň doufám ve zlepšení fyzičky a nabytí luxusních zadkových křivek :D. Na kopci za odměnu vysrkáváme jednoho pivsona a pokračujeme horskýma loukama, teď už zase v sestupu. Jiří nadává, protože poslední metry vedou střemhlav dolů a naše nohy trpí. (Nakonec se ukázalo, že jsme si mohli zvolit pohodovější cestu po vrstevnici, ale my jsme si to vyšlápli tou labužnickou pro kochače a fotografy – ne, moc jsme toho nevyfotili…)

Přes všechna úskalí docházíme (zatím) živi a zdrávi do vesnice, kde rovnou míříme k bufáči a necháváme se zlákat coca-colou. Přitom konverzujeme s párečkem Němců. Němci totiž taky tvoří nejpočetnější tábor turistů horalů.

Po limonádě se odklízíme do údolí na dohled vesnici s epickým výhledem a stavíme tu stan a v potoce doplňujeme vodu. Ještě než začneme vařit k večeři ešusové speciality, zatáhne se a začne bouřit. Moje noční můra se stává skutečností. Paranoidně si vybavuji všechny bezpečnostní poučky, odhazuji elektroniku do krosny, chumlám se do spacáku. Hromy a blesky přečkávám opocená ve spacáu se špuntama v uších v pozici modlícího se muslima. Jiří se náramně baví a pojídá u toho většinu z našich sušenkových zásob místo večeře. Protože čtete tyto řádky, není asi velkým překvapením že jsme přežili a blesky onoho večera směřovaly jinam, než do našeho stanu. Ale co vám budu povídat. Peklo s elektrickými výboji se opakovalo ještě jednou a důkladné zacpávání uší i očí naráz byla docela fuška.

3. Den Adeshi – Iprari

Po bouřlivé noci naštěstí slunce nezklamalo a šajnilo jak divý už od rána. Vysušili jsme stan a plní dojmů z předešlé noci jsme začali 3. tj. kritický den:-).

Opět nás už z rána začali předcházet všichni Němci na trase s mikroskopickými batůžky. Jiří z toho byl rozlícenej a pořád spekuloval o schopnosti těhle lidí přežít v horách pokud by nebylo guest housů a opulentních každovečerních hostin. Za pár kilometrů od startu nás čekalo brodění řeky. Na místě se dalo buď vlastníma silama „osvěžit“ do pasu sahající vodou a překonat proud, nebo použít vyděračů s koněma z přilehlé vesnice, který z deseti sekund jízdy  měli slušnej byznys a inkasovali nekřesťanský prachy. Hádejte kdo zvolil jakou variantu. Ano, plýtvání naším budgetem na projetí se na smradlavym drahym koni je ještě dnes žhavým tématem:D, ale po probdělý noci jsem si zasloužila bejt za mastňáka, fakt!:D

Kousek za řekou se nám otevřel výhled na šedivej ledovec a taky na další krpál, který jsme měli dnes zdolat. Absence večeře a malá snídaně zapříčinily absolutní nedostatek sil, zato dostatečně velké napruzení. Do kopce jsme se teda vlekli jak slimáci, divim se, že za náma nezbyla ta slizká čára. S div ne běžícími páry z Německa a Austrálie jsme se pozdravili jako staří známí a jejich soucitné pohledy hovořily za vše.

Spasila nás občerstvovací pauza ve vesničce těsně před cílem, kde žije už jen jedna rodina. Babička měla napečené buchty, čaj, limonády…

Po půl hodině odpočinku s limčou a sušenkama jsme se zmobilizovali natolik, že nás překvapilo, když jsme se zanedlouho ocitli v Iprari, našem dnešním cíli. Neviděli jsme tu dobrý plácek pro stan, rozhodli jsme se proto zeptat místních. Byli jsme odkázaní k jednomu guest housu, kde nám sympaťák zhruba našeho věku nabídnul, že si můžeme lacině (na horské poměry) postavit stan u něj na zahradě za guest housem. Taky nám nabídnul večeři, za osobu v ceně přebrodění řeky na koni 😀 a my jsme cítili, že je čas se rozšoupnout.

V guest housu jsme taky potkali všechny naše staré známé z treku a jednou jsme se taky trochu socializovali. Trochu nevěřícně na nás koukali. Na večeři jsme se hrozně těšili, protože ji připravovala celá rodina asi 4 hodiny na velkejch kamnech, kde se topilo dřevem. (Odpoledne přišla typická bouřka, vypadl proud a do dalšího dne nenaskočil.) Všechno bylo  domácí a strašně dobře to vonělo. Rozhodně nás jídlo nezklamalo.

Byla polívka s bramborem, nudlema, zeleninou, koprem. Hrozně dobrá. Potom následovaly opečený brambory, kus kuřete, něco jako náš karboš, zelný salát a salát z okurek a rajčat, rolky z těsta plněné sýrem a masem, voda a čaj. No žraso. Ukázalo se, že jsme měli hroznej hlad. Celý večer se pak taky nesl v duchu vtípků na náš účet a všechny zbytky nabízeli najedený Němci nám, lidem z východu spícím ve stanu a trpícím hlady protože jsou líný kuchtit na vařiči 😀

Po večeři jsme alespoň sklidili talíře a Jiří se nadšeně vyptával místňáka jak to tu vypadá v zimě. Zřejmě si tak získal sympatie majitele guest housu, protože mu při poslední odnesené várce nádobí učinil tiše nabídku, co se neodmítá!

Potom, co bylo všechno sklizeno jsme se všichni tři přesunuli vedle do jejich starého domu. Bylo to neskutečný stavení a protože nešel proud, zapálili jsme na stole v téměř prázdný místnosti svíčku. Ukázalo se, že jsme v něčem podobným obýváku. Na stěnách byly zelený tapety, kus v rohu byla jedna stará železná postel s několika peřinama a my si sedli kolem stolu na lavici. Dorazil i brácha, se kterým v tomhle domě o patro výš bydlí a donesl místní poklad. V horách na divoko pěstovanou zeleninu k pokouření. Ukazovali nám i fotky a tyhle kytičky měly „stonek“ zralý na pilku…

Ochutnali jsme společně jejich výpěstky a vesmír byl zase v rovnováze. Bavili jsme se jak jen to šlo anglicky o tom jaká je v horách zima, že tu přes ni zůstává jen jedna rodina ze tří a dvě, včetně té jejich se přesouvá do města… O guest housu a bylo vidět, že je  Temo právem pyšný na to, co vlastníma silama v 25 letech vybudoval. Byl to nejhezčí zážitek výletu a tuhle noc se nám spalo krásně.

4. Den Iprari – Ushguli

Počasí nás ani poslední den treku nezradilo. Z guest housu jsme vyrazili jako poslední, na rozloučenou si ještě udělali společnou fotku a se skvělou náladou (neměli jsme hlad) jsme vyrazili na poslední kopce téhle výpravy.

Nevím, jestli se nám tak rychle zlepšila fyzička, ale Ushguli jsme dosáhli nečekaně rychle. Hned na okraji vesničky jsme viděli opodál stojící taxíky a další nahaněče. Obhlídli jsme teda letmo Ushguli a rozhodli se co nejdřív zahájit stop do Mestie. K našemu podivu nám zastavilo hned druhé auto (první byl taxík).

Tři týpci nám položili kontrolní otázku odkud jsme a když si potvrdili, že ne z Ruska, měli jsme zelenou pro nástup na palubu. Po dvou hodinách jízdy šílenou cestou, kde rychlost většinu času nepřekročí 30km/h jsme byli na místě.

Kde je ve „Špindlu“ kemp už jsme věděli, takže naše kroky vedly tímto směrem. Tentokrát jsme zkusili vedlejší dveře za 5 lari na osobu a vyolatilo se. Byli jssme tu (krom jedněch dalších Čechů ve starý oktávce:D) sami. Uvařili jsme si véču v ešusu a po bouřce ořečkané v zahradním domečku si koupili každej půl litru domácího vína. Jiřího volbu dodnes považuji za nešťastnou a dědka podezírám, že mu stočil do lahve ocet místo vína, nicméně to nakopávalo poctivě. Dokonce jsme se pak rozhodli se dojíst v jedné z místních restaurací. (Neunikli jsme bystrým očím tamtéž večeřících Němců, kteří si z nás pak dělali srandu jestli náš budget unese dvě opulentní večeře za sebou…)

Při nákupu snídaně v sámošce jsme při zaslechnutí češtiny, v rámci dialogu poměr cena versus volty místní vodky, dělali že tam nejsme.