Dny strávené v Kutaisi jsme věnovali především pití piva. Taky jsme konečně měli čas na méně zábavné činnosti, jako je praní a zlidštění se po několika dnech v horách.

Jinak jsme trajdali městem (kde už jsme byli před třemi lety, takže místní kostely vynecháváme), ve kterym bylo vedro k zalknutí a neskrývali jsme nadšení, když se nám podařilo narazit na výbornej podnik, kterej vypadal jak ze sovětský éry. Jedná se o dřevem obloženou knajpu, kde dělaj jenom jedno jídlo (dva válečky pikantního čevapčiči s rajčatovou omáčkou zasypané cibulí a petrželkou) a k tomu mají točený pivo. Bylo to tak dobrý, že jsme si těch piv dali hned několik, abychom nedělali Čechům ostudu. Jiří se byl dokonce podívat v kuchyni, kde si udělal selfie s panem kuchařem, ale když jsme mu chtěli poslat pivo za dobře odvedenou práci, tak to výčepák zakázal. Asi aby se nezlískal… chápem že někdo musí dohlížet na štábní kulturu.

Když jsme zpracovávali asi třetí pivní kus vzadu na dvorku, přijelo auto s německejma polepama kde vezli asi tak půlku krávy a začali jí porcovat sekáčkem přímo v kufru:D naporcované části pak odnášeli vedle do skladu. K našemu úžasu na nás pán, co maso dovezl (cca 50 let) promluvil super angličtinou odkud jsme, jak se nám tu líbí a nezapomněl nám říct, že tohle místo je už desítky let vyhlášený nejen po městě, ale i po celý Gruzii. Samozřejmě nám tím udělal radost  a my se dmuli pýchou, že jsme něco tak echtovního objevili naprostou náhodou. Vlastně společně s nejlepším ubytováním (jednalo se o Doors apartment – pan domácí nám za naší velmi kladnou recenzi nadšením otevřel gratis jeho domácí lahvinku vína:) to byl highlight Kutaisi – rozpadlého města kde je i po letech cejtit že kam šlápne bolševik, tak sto let tráva neroste. (Ale mně se tu stejně z nějakého nevysvětlitelného důvodu líbí, asi je to tak hnusný, až je to pěkný.)

Další den jsme vyrazili do nedalekého Tskalstubo. Tohle bývalé lázeňské městečko je asi půl hodiny cesty od Kutaisi a není v něm nic moc k vidění kromě plno opuštěných lázeňských budov. V některých ještě bydlí lidi, jiné už jejich krása pomalu opouští a obrůstají plevelem. My jsme vystoupili u lázeňského parku a obhlídli jsme několik domů. Jedno byla velkolepá stavba, patrně hotelu, s pompézním vstupem a dvěma křídly. Pravé v dezolátním stavu, celkem mělo asi tři patra, levé obývané. V následující budově bydlelo plno lidí. Pár jsme jich potkali venku, tak jsme slušně pozdravili a mrkli se alespoň do „chodby“ s krásným schodištěm, zábradlím, ozdobnými sloupy, parketama, luxusním lustrem…

Je to velká škoda že teď většinu z domů už čeká jen zkáza, až je dostatečně ohlodá zub času. Pokud už tam někdo bydlí, tak si svůj byt vyspravuje jak se dá. Z balkónů koukají očouzený komíny od kamen, v oknech visí hadry místo záclon… musí to být těžkej a jednoduchej život asi.

Když jsme nasáli atmosféru dob minulých, sedli jsme na maršutku směr zpět do Kutaisi a věnovali se činnosti kterou místní nazývají birzha, tj. posedávání, pojídání (v našem případě spíš pivo popíjení), klevetění a lelkování. Prošli jsme si tržnici, bílý most, zábavní park, stabili se ve fast foodu…

Při jedné čurpauze jsme potkali takovou hodnou babičku, uklízela obchody, ani bych tomu neříkala nákupák. Hned se nás ptala odkud jsme a jestli máme děti (když zjistila že nemáme tak se trochu divila, ale okamžitě mi přála zdraví, ať jich jako můžu mít hodně, nenechala mě ani sednout si na studenej schod 🙂 a hlavně říkala že v Kutaisi není práce a když je, tak neplatěj. Ona tam každej den uklízí a má za to 300 Lari (1 Lari je cca 8 Kč). No je to nějakej život, ptala se nás… Děti, má, vnoučata má, je to tak na byt a jídlo. Bylo mi jí líto. Ale byla zlatá, povídali jsme si asi čtvrt hodiny, pak jsme si popřáli zdraví a šli jsme.

Bohužel se ukázalo, že Vasil (náš pán domácí v Doors apartment)  má na poslední noc obsazenej náš pokojíček přes booking a my se proto budem muset přestěhovat. Nabízel nám pokojík pro tři, ale dráž a to se nám moc nezamlouvalo, i když nám nabídnul slevu, stejně to nekleslo na standardních 20 Lari za noc pro oba. Dohodli jsme se proto, že půjdem na poslední večer o dům dál. Večer jsme tedy strávili už v o poznání horším guesthousu, k naší nemilosti, společně s několika ruskými páry na patře. Byli jsme ale opět tak ztahaný, takže nám to ve finále bylo fuk.