39. den Chiatura, Borjomi a ženy za volantem

Vyhrabali jsme se z našeho ruského kutlochu a rozhodli jsme se dojít na vytipované místo na stop. Chtěli jsme se vypravit do Chiatury, bývalého hornického městečka proslulého super starýma lanovkama.

No, k námi vytipovanému místu jsme šli asi hodinu, a když jsme spatřili onu „hlavní rozkopanou silnici“ kudy nikdo nejezdí, věděli jsme, že to byla spíš ztráta času. Holt ne všechna rozhodnutí jsou vždy správná. Zvedli jsme si náladu (a doplnici energii) v nedaleké sámošce a s pomocí babušek jsme se nechali dopravit maršutkou na hlavní stanici meziměstský dopravy, protože už se blížilo pomalu poledne a cesta před námi byla dlouhá.

V Chiatuře jsme vystoupili asi o hodinu a půl později, kdy to s náma pan řidič maršutky solidně kropil, jistíc se několika svatými obrázky mezi stínítky, na zadní sedačce naložený dvě obří pneumatiky.

Opět na nás šel hlad, doplnili jsme tedy energii u jedný pořádný pani a poučili se, že kyjevský kotlet neni kyjevský řízek, jak jsme mysleli, ale dost slaný karboše (nicméně taky dobrý).

Natěšeně jsme šli hledat rozpadající se lanovky, hlavní chloubu tohoto hornického města. Mají jezdit už jen dvě.  Když dorážíme do spodní strojovny, odkud mají vyrážet, ukáže se že máme smůlu. Dnes nejede ani jedna, prý se něco demontíruje 🙁 Dáváme se parusky do řeči s dědou, kterému už v ouse nezbývá moc zubů, zato je moc milý a vytahuje hned fotku s dvěma Čechama z náprsní kapsy. Nekecá, má i obálku, kde je jasně uvedená odesílatelka z Prahy 5, aby to zpečetil, ukazuje nám ještě českou dvacku. Nakonec nám k naší smůle potvrzuje, že dneska se nahoru opravdu neprojedem. Během chvíle se ve strojovně objevuje další člověk. Mladá dobře anglicky mluvící Gruzínka z Chiatury, která nás motivuje ať zkusíme městečko vedle, mají tam také tuhle sovětskou „památku“ a tam by nám svezení mělo vyjít.

Povzbuzeni jejím optimismem vyrážíme na stop. Zastavuje nám mamka s dvěma dcerama, která se rozhodla pro zastavení v poslední chvíli. Dupla tedy na brzdu a zůstala stát v pruhu. Za ní se řítící naložený kamion měl co dělat, aby to okolo ní vzal protisměrem. Naštěstí to vybral a my si mohli sednout k mamce do auta (mimochodem se zdálo, že mamku to vůbec nerozhodilo, ta nehnula ani brvou). Nechali jsme se vyhodit v dalším městečku Sachkhere, upocený jsme se vyšplhali na kopec najít tu slavnou jezdící lanovku a tam jsme zjistili, že naposledy jezdila tak před dvaceti lety. Tady už nebylo ani lano, ani kabinka, jen zbytky strojovny. Nevíme teda, co tím děvče sledovalo, nicméně jsme byli zklamaní. Stopovací oddysea do Borjomi mohla pokračovat.

  • Chvíli to trvalo, ale zželelo se nás zase jedný mamce! Vezla vzadu na sedačce dvě pézetka v růžovejch stylovejch sukýnkách a byla to učitelka němčiny na místní škole. Pěkně to tůrovala a vyhodila nás asi po dvaceti kilákách.
  • Na křižovatce uprostřed ničeho, kde byl jeden malej magazín a blížící se bouřka nejezdilo moc aut, o to rychleji nám zastavil rozesmátej týpek v chrastící dodávce. Ten se toho teda nebál. Přehodili jsme si bezpečnostní pásy – kdyby jako jeli policajti – a už to kropil, místama i 140. Jenom jsme se drželi, vítr nás otevřenejma okýnkama plácal do obličejů a když jsem se dívala z okýnka, bylo mi špatně. Koukala jsem tedy dopředu a čekala co bude. Nebylo nic zvláštního, proběhla jedna pauza u horskýho pramene, kde vysmátej řidič doplnil svou butylku vodou (ještě že tak) a dovezl nás až k dálnici na Borjomi. Do cíle zbývalo asi 50 kilometrů.
  • Poslední dobrou duší se rychle stal přísnej týpek s hustym plnovousem v Hondě v automatu. Hrozně hezky to tam vonělo kadidlem a pouštěl si klasický rádiovky alá Rihanna atd. Přísňák byl z Borjomi, takže nás dovezl až před naše ubytování a tam jsme se rozloučili.

Ubytování bylo tentokrát jak u bábušky někde na chalupě. Postele byly trochu zatuchlý a proleželý a z polštáře vezlo několik molů, pořád ale lepší moli než štěnice.

Spaní u divný bábušky

Večeři jsme si dali v bizarním podniku Tourist café. Vede to tam rusky mluvící pán s paní, všechny stoly jsou prostřené omyvatelnými ubrusy, interiér je zdobený fotkama, vlajkama, mapkama, penězma z různejch zemí (plno českých stop, nejvíc z Jidřichova Hradce, to včetně Tuzemáku) a korunu tomu nasazuje velkej obraz Stalina v zadní místnosti.

Dali jsme si khinkali (masem plněné těstovinové taštičky) a ojakuri (kusy vepřového s opečenejma bramborama zasypaný cibulí a asi i česnekem dle toho, jak mi pak bylo těžko). Obě jídla byly moc dobrý a když už jsme se rozšoupávali, dopřáli jsme si i místní pálenku – čaču a pivo. Uléhali jsme pak s pocitem, že jsme 100 % připravení na zítřejší heroický výkon -v podobě výšlapu o více než 1000 výškových metrů.

Bizarní Tourist Cafe