40. den jak se Jiří s bačou, ožral místní čačou

Vstali jsme z proležených postelí borjomského domečku a vyrazili směrem k Visitor centru národního borjomského parku. Tady si člověk musí zaplatit vstup do parku a přenocování v případě, že jde na vícedenní tůru s přespáním.

V 9:00 jsme byli nastartovaní před vstupem, ale tak to víte (chápu že vy v Čechách spíš nevíte) akademická čtvrthodinka… otevřeli tedy 9:15 a Jiříkovi to stačilo k mísnému přednasrání společně s faktem, že neví proč by měl platit za vstup do lesa.

Paní ve Visitor centru mluvila dobře anglicky. Námi plánovaný čtyř denní trek se ukázal jako neschůdný kvůli tomu, že většina lávek je po deštích poničená/chybí.

K Jiřího nelibosti jsme si tedy vybrali dvoudenní trek, kdy jde za jeden den dojít k přístřešku, kde se buď přenocuje, nebo se přespí ve vlastním stanu (naše varianta za 5 Lari – 40 Kč na osobu) a druhý den se jde zpátky s tím, že si kdyžtak výlet prodloužíme.

Když jsme dořešili byrokracii, vydali jsme se stopem do výchozího bodu treku, Atskuri asi 20 km vzdáleného od Borjomi. Vzal nás tam tichý sympaťák který pracuje pro místního operátora – Geocell a jel montovat někam internet.

Vstoupili jsme do parku, který začínal za rangerskou stanicí ohraničenou závorou. Z domečku vylezl ranger Walker, zkontroloval náš cár papíru potvrzující zaplacení a my vyrazili po červený turistický značce nahoru. Nejdřív nám to připadalo jako pohodová procházka českým lesem. Potom začalo stoupání a až do cíle vlastně ani nepřestalo. Když jsme si mysleli, že už určitě musíme být alespoň v půlce, tak jsme byli hoodně naivní a před náma bylo ještě víc než ¾ cesty. Pozitivní bylo, že se k nám připojil místní pes a doprovázel nás celou cestu. Byla to taková hubená bojácná fenka – celá já 😀 😀

Cestou jsme se předbíhali se skupinkou šesti Němců a společně jsme v poslední fázi odolávali blížící se bouřce. Do chajdy jsme dorazili asi kolem páté a byli jsme šťastný, že už nemusíme dál. K našemu překvapení jsme tu potkali jednu Němku, která s náma šla ctyřdenní trek z Mestie do Ushguli, tak to bylo milé setkání. Udělali jsme si na vařiči čaj, večeři a kochali se výhledama. Do nedaleké ohrady na protějším kopečku začali pasáčci shánět stádo krav. Jiří se šel podívat jak to chodí a pozdravit místního baču. Když se nevracel, začala jsem být taky zvědavá a hlavně Německá party mě příliš nelákala. Vydala jsem se proto taky na kopec. Ukázalo se, že Jirgen už debužíruje s místním „bačou“ Davidem a jeho dvěma syny – Giorgim a Nodem.

Z dálky na mě už mávali a dělali mi místo u venkovního stolečku před jejich jednoduchým domečkem. Nandali mi opečený „kartošky“, omáčku kemali, taky tam byla hromada sýra a chleba a skvělý povidla. Děkovala jsem, že nemám hlad (přeci jen rybičky a čínská polívka mě dostatečně zastily) ale nesměla jsem odmlouvat. Bača David řikal : „kůšaj, kůšaj“, tak jsem kůšala. Nesměla chybět čača a víno ale i maliníkovej čaj! Já si vybrala víno, Jirgen čaču a už to jelo. David nalejval „němnožko“ a my pili jednoho za druhym. Přípitků bylo…

Česko-rusko-gruzínsky jsme si výborně pokecali. Hlavně teda mluvil David a nám to moc vyhovovalo. Ve stádu má celkem 70 krav a 8 z nich je jeho. Na první pohled nám řekl která je čí, ty ostatní jsou zase někoho jinýho. Když nějakou krávu skolí blesk, nebo něco, tak pak dokoupí do stáda podle toho, která z nich to odnesla.

Dostali jsme se i k tématu Rusko, je vidět, že je to fakt citlivý téma, bačovo stále se smějící oči na chvíli posmutněly, ale jak viděl Alemánce, kterak se snaží ze dřeva po dešti na druhém kopečku rozdělat oheň a jen jim to čmoudí, hned zase pookřál a rozveselil se. Hned zapřáhl kluky a se slovy, že jsme všichni jako bratři a sestry nasekali třísky, vzali zápalky a běželi pomoct bratrům z Deutschlandu v jejich marném snažení.

Kluci jsou prý v horách poprvé, ten starší jel další den se školou na exkurzi do Kazbegi… Mladší měl pořád takový seriózní výraz a bylo vidět, že se trochu stydí.

V chatičce to měli spartánsky zařízený a solární baterka jim zajistí světlo na dvě hodiny denně, místo telky mají výhled na hory a kravičky.

David pronesl hodně přípitků, včetně toho na křesťanství (Jirgen se trochu kroutil, že na to pít teda uplně nemusí, ale je rozumnej, nechal si poradit a poslušně pil) a na malaďce a tak na všechno. Že si dáváme posledního stakana jsme museli říct třikrát, po třetí se nám to už naštěstí vyplnilo. On David taky už začínal plynule přecházet jenom do gruzínštiny…

Rozloučili jsme se zamačkávajíc slzu v oku a rozverně jsme se odpotáceli z kopce k naší německé skupině. Ovíněný jsme už stan opravdu nestavili. Ještě jsme chvíli koukali do doutnajících uhlíků a já si pak lehla v chajdě vedle německejch pohorek, Jiří přímo ven nad schody.