41. den Jedeme do Tbilisi za Vahidem

Ráno si sbalili saky paky a v hlavě cítili ještě trochu lihu ze včerejší družby. Z našeho základního tábora jsme vyrazili jako poslední. Přišli se s námi dokonce rozloučit z protějšího kopce David s malym Giorgim. Moc jim děkujeme a Giorgimu předáváme českou Linu a ještě nějaký gruzínský sušenky. Je to nic moc, ale nic lepšího zrovna nemáme. Zmorděný jsme pro sestup zvolili stejnou cestu, jakou jsme se včera vyškrábali nahoru. Většinu času se jde z kopce, tak je to mnohem rychlejší než včerejší výstup zdolaný šnečím tempem. Když v půlce cesty potkáváme německé důchodce směřující nahoru se hřměním blížící se bouřky v zádech, vůbec jim to nezávidíme. Navíc se ptají na jak dlouho to vidíme a my jejich optimistický odhad upravujeme na realistický a pokračujeme v sestupu. Pořád se nás drží naše psí kámoška a neopouští nás ani ve chvíli, kdy začne pršet. Před prvním lijákem se schováváme v domečku nedaleko rangerské stanice. Když se zdá, že déšť ustává, vyrážíme dál. Do pěti minut jsme ale mokrý a naštěstí je to k východu z parku už jen kousek. Tam se loučíme se psem a stopujeme zpět do Borjomi. 

Odtud nám z místního pidi nádraží jede vlak v 16:45 směr Tbilisi, kde se máme setkat s Vahídem. (Vahíd je kluk z íránu, se kterým jsme se seznámili při našem prvním pobytu v Gruzii. Původně vlastnil hostel, kde jsme se ubytovali a každej večer jsme s nim a jeho kámošema propařili. Pak se z něj stal náš kámoš a hostel už dávno pustil.)

Vlak jede čtyři a půl hodiny a stojí dvě lari na osobu. No nekup to za nějakejch cca 16 Kč. 

Před cestou si ještě dáváme jídlo a snažíme se při tom trochu usušit, dokupujeme zásoby a pak klimbáme v retro vlaku. Suneme se podobným tempem jako my zdoláváme kopce s našima krosnama ale nakonec opravdu dorážíme do Tbilisi, kde na nás už na zastávce metra čeká Vahíd. 

Cestou probíráme jak se má, co naše cesta a ukazuje se, že nás vede domu k jeho kámošům, Fatimě a Alimu. U něj prý dneska nejde elektřina. 

Před domem ještě rozměňuje v krámu, protože prý potřebujeme drobný na výtah. Co tím myslí pochopíme záhy. Ve výtahu je kasička, nad kterou je ručne napsáno 20 tetri. Bez vhození se výtah nerozjede. Takhle si to účtuje firma, která ho udržuje a platí se jim tímhle způsobem elektřina. 

Nahoře ve 12. patře nás vítaji Fatima s Alim a probíráme hodně Írán, pijeme pivo a dáváme si zaslouženou sprchu, abychom se nemuseli stydět že tolik smrdíme.  

Asi o půlnoci vyrážíme na jídlo – íránsko-gruzínskou pizzu. V kůrce má zapečený páreček a je posypaná sezamem. Pro nás docela bizár, ale proč ne. Ve čtvrt na dvě se přesouváme domů a ukazuje se, že tohle město zdaleka nespí. Je tu pořád několik fast foodů, které jsou v provozu, stejně tak i obchodů a na ulicích popíjejí lidi (to nejsme v centru Tbilisi). 

Fatima nám ustele na obří matraci v obýváku a Vahíd si roztáhne gaučík vedle nás a tak všichni zaleháme a spíme až do desíti hodin dalšího dne.

Naši noví Íránští kamarádi