42. – 44. den Tbilisi

Probouzíme se u Aliho a Fatimy asi v jedenáct hodin a společně královsky posnídáme. Fatima je moc dobrá hostitelka. Zhruba po obědě se vydáváme do uliček Tbilisi omrknout nové tipy z Use it mapy (https://www.use-it.travel/cities/detail/tbilisi) Nejdřív si hrajeme na mastňáky a dáváme si zbytečně drahý, ale poprvé zacelou dobu dobrý kafíčko a fresh, o zhruba půl hodinu později navíc ještě boží domácí zmrzlinu (jednu s příchutí whisky, druhou s příchutí karamelu). 

Potom bloumáme městem a vyvalujeme se na lavičkách u jednoho kostela. Asi se povaluju moc ležérně, nebo tu maji nějaká přísná pravidla, protože kolemjdoucí paní vypadá naprosto pohoršeně a říká mi, že se jako nemůžu válet, je tu přeci kostel. Sice nechápu, čím mu ubližuju, ale zvedám se, aby nebyla chudák dotčená. Večer se scházíme s Vahídem, Alim a Fatimou opět u nich doma a ochutnáváme další libůstky, které nás akorát navnazují na íranské speciality. Zeleninová polívka, hranolky, lilky s houbama. K tomu padnou dvě lahvinky kvalitního gruzínského vína a my se už ani nepřesouváme k Vahídovi domu. Sice jsme stále v Tbilisi, ale diskutujeme hodně o Íránu. Když si potom můžeme promítnout video z jejich svatby, jsme nadšený a sledujeme ho div ne s otevřenou pusou.

 “Malá” svatba o pouhých 300 lidech vypadá jak velkolepá show. Koná se až večer, všichni svatebčani jsou nastrojení jako na předávání Oscarů. První tanec je děsně profi záležitost,  nevěsta na něj trénovala tři dny s profesionálním choreografem a zároveň je vidět jak je ten obřad tradiční. Ženský a chlapi sedí zvlášť u stolu ale celý video vypadá naprosto jako mix holywoodskýho/bolywoodskýho filmu. Nesmí chybět ani ohňostroj.

Další den se přesouváme do Vahídova pidi začurbesenýho bytu a dojde i na ukázku jeho kanclu. Když nám líčí, že Gruzínci tisknou mapu s řekou zakreslenou tak, že teče do zatáčky kvůli tomu, aby se jim vešla na papír při tisku, ale reálně vede uplně jinudy, nechceme tomu věřit. Vahíd se tomu děsně směje a ukazuje nám jako důkaz mapu, kterou si vyžádal od kartografický společnosti a která je fakticky správná. Až když ji porovnáváme s tou špatnou tak tomu začínáme věřit a nechápeme.

Odpoledne se couráme městem a objevujeme skvělej podnik z USE-IT mapy blízko zastávky metra Marjanshvilli. Je to velmi autentnický, zrovna tam totiž sedí hromada chlápků kolem velkýho stolu (prý sem chodí hlavně řidiči mhd) a přípitek, ani ho nedopoví a už mají znovu nalito. Tak nás to baví, že je pozorujeme a u toho vyžahneme celkem dva litry krásného vína.

Logicky cítíme, že jsme požili, proto se projdeme a snažíme se vystřízlivět u místního skate parku při pozorování odvážných tríčků malých skejťáků. Bohužel, s tim střízlivěním to nedopadne úplně dle našich představ.

Volá totiž Vahíd, že skončil v práci a vyzvedává nás.

Míříme společně do Hippie hostelu, na místo, kde jsme se poprvé potkali (Vahíd ho dříve vlastnil). Cestou se s Vahídem dává do řeči místní bábuška z vedlejšího magazínu, která si ho pamatuje z hostelu. No nemůže přeci odejít s prázdnou a tak si odnášíme pytlík třešní a čaču (místní pálenka z vinné révy). Hostel je stále v íránských rukou, vládne tu príjemná atmosféra (ale jiná než kdysi) a troufáme si říct, že úroveň čistoty místního wc rozhodně stoupla :D. 

Kupujeme čaču a minimum je „pól litra“

Společnými silami ztrestáme lahev čači a začíná být veselo. Když se dostaneme na dno, vyrážíme se najíst do Samikitna (řetězec restaurací s velkým výběrem gruzínskýho jídla) a Vahíd objednáva ojakuri (kousky opečenýho vepřovýho s cibulí a bramborama) gruzínskej salát (takovej šopák bez balkánskýho sýra s hodně velkým množstvím cibule) a hlavně  – další čaču. Já už cejtím, že žádnou čaču nepozřu, držím se teda od ní dál a i Jirgen už vypadá že má dost.Většinu teda zkonzumuje Vahíd a vyrážíme na sraz s Fatimou a Alim, který se živí focením a vytvářením promo materiálů hlavně pro arabské kluby.

Před jedním takovým se tedy ocitáme, je zhruba půlnoc a my v sandálách, kraťasech s batohem na cvičky vcházíme dovnitř. Tam trsají polonahé ženy a hraje divoká hudba s náznakem melodie píšťaly zaříkávače hadů.

Myslím, že naše zděšení i nepatřičnost našeho vstupu do tohodle pekla bylo čitelné na první pohled. Naši přátelé jsou laskaví a my během chvilky zase odcházíme.

Zkusíme tedy casíno! V nedalekém casínu raději nejdřív zjišťujeme, jestli ohoz outdoorových turistů z východu není na překážku, ale prý je to v pohodě. Vytahujeme tedy pasy (chápej, cestovní) a necháváme si vystavit kartičku pro vstup. Co v pohodě už ale není je Jiří.

Jedna z goril z ochranky u vstupu na něj ukazuje prstem a říká: “you – come here”. Jiří se tedy potácí požadovaným směrem a myslím, že ani nemusí dokončit úkol dejchnutí na gorilu. Rozsudek zní – too drunk (babi, kdybys nerozuměla, příliš toho požil;). Ještě se snaží zeptat gorily, jaký je limit promile pro too drunk, ale je to marný.

Všichni tedy opět opouštíme casíno, řehtáme se tomu jako blázni a nastupujeme do taxíku.

Nehodláme se vzdát hazardu, takže si vybíráme jiné casíno blízko Vahídošova bytu, které není tak fancy. V casínu Adjara už nikomu promile nevadily, takže jsme se zaradovali když jsme všichni měli kartičku v ruce a mohli jít gamblit… no opět nás zastavuje slečna s tím, že nemůžeme jít hrát do přízemí, pouze do prvního patra. Přízemí vyžaduje totiž uzavřenou obuv, kterou nemáme. Víc jsme už snad tenhle večer deklasovat nemohli. 

Konečně ale usedáme k ruletě a snažíme se alespoň neprodělat. Je to docela sranda, jen nás občas vyruší Ind od vedlejšího herního stolečku a hrozně si chce povídat a probírat herní strategii. My žádnou nemáme, takže je to jednoduchý. Pro odchod domů se rozhodujeme ve chvíli, kdy Vahíd vyhrává 300 Lari (2400 Kč) a my jsme spokojený s kladnou bilancí a výhrou 2 Lari! (asi 16 Kč :D).

Zhruba v půl pátý se dostáváme do postele a ještě tam se smějeme, když někdo náhodou vysloví: “too drunk”. Kocovinu dalšího dne léčíme na koupališti, kde strávíme celý den.

Jak by řekl kamarád Mára – „totální čiliáda“ u místního jezera