Naše další dny v Tbilisi byly především o absolutním vegetu a snaze přežít všudypřítomné vedro. Představa, že v tomhle ohledu bude hůř nás děsí a zatím si to ani nedokážeme představit.
Každý den proto adaptovaný na místní režim, kdy nic nikde neožívá dříve než v 10:00, společně s íránským večerním životem který trvá vždy dlouho do noci, se nám jen zřídkakdy podaří vstát před půl desátou, natož se vyhrabat ven.
Když už jsme se po snídani u Vahoše zmátořili a probudili plně k životu, zamířili jsme do kavárny. Vytyčili jsme si rovnou dva cíle pro dnešní den.
- cíl – dobrý kafe
- cíl – dohnat resty, sepsat a publikovat všechny zážitky
Kafe se ukázalo být dobrý a cíl jedna byl tedy splněn. S restama to bylo horší, protože jsme potřebovali víc času na jejich zpracování. Po kavárně jsme si dali jídlo (tentokrát po přesycení gruzínskými specialitami vyhrály nudle z Fire wok a za 7 Lari jich je opravdu strašně moc) a rozhodli se najít místní knihovnu.
Zadařilo se a asi na třetí pokus jsme dokonce byli schopní najít správné dveře pro registraci. Slečna mluvící anglicky za nás vyplnila papírek potřebný pro zaevidování do databáze čtenářů, ale byla opravdu důsledná. Když jsme řekli, že máme české i gruzínské telefonní číslo, vyžadovala obě. Moc se netvářila, když jsme na dotaz na gruzínskou adresu odpověděli, že si ji nepamatujeme. Po vyfocení našich upocenejch obličejů nám ale kartičku nakonec stejně vydala. Zařízení nestálo nic.
V anglický studovně jsme ocenili klimatizaci a vydrželi tu psát až do zavíračky v 18:00. Přesně v šest se strhla hustá průtrž mračen s bouřkou včetně kroupů. Dalších cca 20 minut jsme proto strávili čekáním s knihovnicema v zádvěří na to, až se trochu vyčasí.
Když déšť ustal, odměnili jsme se za dneska vykonanou práci hnusnym pivem ve Varšava baru a večer jsme měli sraz s našima kámošema – Fatima, Ali a Vahíd nás vzali na zmrzlinu. Jak tady čas plyne jiným tempem, dorazili jsme tam asi o půlnoci. Nevěřili jsme, že v tuhle hodinu bude mít cukrárna otevřeno, ale k našemu údivu měli naprosto narváno. To by se v Čechách fakt nestalo. U nás je narváno leda tak v hospodě a o půlnoci už se pijou panáky nebo se spí/tancuje na stole.
Další den jsem, si šla splnit od 11 hodin moje velký přání a to zacvičit si po měsíci jógu společně s místníma jógínkama a jógínama. Našla jsem si studio, které bylo asi 10 minut chůze od Vahošova bytu a dle doporučení z webu jsem jim den předem poslala zprávu jestli se zítřejší lekce koná a můžu dorazit. Ani mě nepřekvapilo že jsem nedostala žádnou odpověď. Vypravila jsem tedy tedy na blind. Na recepci mi slečna řekla: “Tys nám včera psala, viď? Sorry že jsme neodpověděli.” a vlatně mě to vůbec nepřekvapilo. Ověřila jsem si s ní cenu a nechala si poradit kudy na lekci. no lekci…
Holky už tam cvičily a vypadalo to, že se protahujou. Týpek, evidentně lektor mi řekl, že tam dnes není jako lektor a jestli chci, ať se dívám co dělají ostatní a můžu cvičit podle nich. Přišlo mi to celý takový zvláštní a zvažovala jsem, jestli z tohodle bizáru neodejít. Za chvíli ale začal týpek s klasickým pozdravem slunci, tudíž jsem začátek považovala za gruzínský rozjezd a hezky si dala bojovníka, psa hlavou dolu atd. několikrát za sebou.
Netrvalo to ale dlouho a opět se začalo s freestylem kdy si holky cvičily podle svýho a učitel si protahoval záda, občas ukázal nějakej cvik. Následovala jsem teda nejbližší babu a říkala si, že je to dost bizarní. Až po skončení freestylu mi tahle jógínka objasnila situaci. V úterý normálně hodinu vede lektorka, která tu dnes není a tohle byl její záskok. Říkala mi, ať zajdu příští tejden, že je fakt dobrá. Super informace, díky, ale příští tejden budu zase někde o 100 až 200 kilometrů dál. Doteď nechápu, co tam dělal ten týpek.
Rozčarovaná z jóga freestyle bizáru jsem dorazila domů k Vahošovi, kde jsme si uvařili s Jirgenem oběd a vyrazili se courat do města. Chtěli jsme hlavně omrknout Fabriku. Hispter hostel a kavárnu/restauraci/Impact hub/… Sami to nazývají Urban hotspot a je to předělaná továrna z doby USSR, taková sestra pražský Pragovky. Zdá se to ale být víc komerční, je tam koncentrováno mnohem víc dražších kaváren a barů a naprosto to tam žije. Celej prostor jsme si prošli a moc se nám tam líbilo, usoudili jsme, že dáme zelenou letnímu kinu na střeše fabriky, který se tam mělo odehrávat další den.
Dali jsme si ještě pivko a pak už spěchali domů, protože má Vahídek jenom jeden klíč od bytu a ten se toho času nacházel u nás v batohu. Vahíd byl dneska pozvanej na oslavu narozenin svojí kolegyně a potřeboval se doma hodit do gala. Říkal nám mimo jiné, že máme určitě dorazit, jsme taky zvaní. Když jsme ale viděli, co všechno si kvůli tomu nakoupil za nový hadry, aby se oháknul a postavil se před nás vyšňořenej v bílý košili s motýlkem, rozhodně jsme odmítli se opět ztrapňovat v našich outdoor oblečcích tam, kde to není patřičné a požádali ho, ať vyřídí pozdravy. Místo oslavy jsme si pustili film a byli jsme spokojený.
Nad ránem Vahídek dorazil ještě se svým kámošem Giorgim, kterýho známe už z koupačky a děsně se chechtali. Pak se oba nasáčkovali na pidi gauč, jakože jdou spát a když už se zdálo, že jejich záchvat smíchu utichne, vždycky jeden z nich vyprsknul a nebyli k zastavení. Bylo to tak vtipný, že jsem se řezala taky.
Ráno jsme si dali společnou snídani a protože jsme projevili přání jít se podívat jak probíhaj práce na předělávání tří bytů, což je zrovna Vahídův aktuální projekt, vypravili jsme se do nedaleké novostavby. Z jednoho 120 metrovýho bytu se celej prostor předělává na jedno 2+kk a dvě studia (garsonka).
Na “stavbu” jsme dorazili asi v jedenáct a nikdo nemakal. Co nemakal, nikdo tam ani nebyl! Vahíd musí každý ráno volat dělňasům (chápej, ráno je zhruba mezi desátou a jedenáctou) zjišťovat kde jsou a kdy přijdou. Aktuálně byli ve fázi, kdy je natahaná voda, elektřina a měla by se dělat podlaha. Podle jejich odhadů by mělo být za měsíc až dva hotovo. Podle našich to bude zfušovaný nejmíň za půl roku tímhle tempem.
Po návštěvě stavby jsme si dali rozchod, Vahíd se šel podívat na ostatní kocovinou zmožený kolegy do kanclu a my na naší tradiční couračku po městě. Po Vahošově práci nás vyzvedl s kámošem/kolegou Nikolasem autem a vzali nás na pivo do hospody kam rádi chodí… Na českýho Bernarda :D. Dokonce se ta hospoda jmenovala Bernard! Jiří naprosto ožil, když se napil české živé hořké vody a jeho domnělý úpal byl tatam. Po Bernardovi nás Niko hodil do Fabriky, kde se od devíti promítal film Vše o mé matce. Koupili jsme si k tomu předraženýho lahváče a pokochali se navíc exkluzivním výhledem ze střechy fabriky.
Po filmu ještě nebylo na místní poměry tak pozdě, takže jsme se dohodli s Fatimou a Alim, který měli po práci a vyrazili za nima.
Tady jsme navázali na letní kino – pustili si film, všichni se rozvalili kolem telky, k tomu si dali popcorn z hrnce (z čehož jsem byla nadšená, popcorn z hrnce vždycky dělal děda Štefan) a já si připadala jako doma. Fatima s Alim nám přichystali matraci, Vahíd sebou plesknul na gauč a zůstali jsme nakonec opět až do rána.