S Vahošem jsme se tenkrát rozloučili v rozumnou hodinu a společně s Nikou nás hodili autem na metro. Odtud jsme dojeli do centra Tbilisi, kde jsme přestoupili na bus jedoucí na letiště a těsně před ním, u benzínky vystoupili. 

Tady jsme se jali lovit prvního stopa na naší cestě do Kachetie, vinařského srdce Gruzie, tj. něco na způsob naší Moravy. Zdálo se, že ztrácíme čas na špatnym místě, ale překvapivě nám do 10 minut zastavil sympaťák Giorgi, kterej nás hodil dost daleko a měl navíc výborný hudební vkus. Giorgi se zabejval montáží internetovýho připojení a proto jsem vedle sebe na sedačce pořád odsouvala motouz s kabelem a plno nářadí. 

Vyhodil nás v městečku, ze kterýho nám zbývalo do cíle asi 20 kilometrů.

Poobědvali jsme tedy s velkou chutí kus chlebu se salámem z místní sámošky a gurmánsky hodnotili kterému českému salámu se chutí nejvíc podobá. 

Další stop nás trochu potrápil a museli jsme si popojít, což Jiřího jakožto naprostýho odpůrce vedra naprosto zničilo.

Samozřejmě se nám ale podařilo zabodovat, protože nás popovezli dva týpci a když nás vyhodili, hned nám zastavil chlápek bez toho, aniž bychom vůbec zvedli palec.

Byl to asi nějakej limonádovej obchoďák, protože se mu všude po autě válely etikety. 

Stopovací pauza proběhla na okraji Telavi, kde jsme si koupili pivko a před krámem jsme si podávali lahev a na střídačku sosali cholodnou živou vodu. 

Pauza ale netrvala dlouho…

Jak jsme si tak sosali, opodál zastavil jeep s rodinkou a z okýnka se nahejbali malí kluci. Jeden se vyklonil a angličtinou s perfektní výslovností se nás ptal odkud jsme. Jiří si s klukama šel proaktivně plácnout a přitom dohodli, že nás rodinka sveze. Namačkali jsme se mezi kluka a jeho supertlustýho bráchu v mokrejch plavkách a už se jelo. Ukázalo se, že to nejsou bráchové a domnělej taťka s mamkou jsou strejda a teta.

Ještě než jsme se rozloučili, jsme si udělali fotku a vyměnili FB a do Napareuli už to bylo coby kamenem dohodil. 

Posledním stopem byl takovej mladík v pidi autě a vyhodil nás přímo před Chateau Napareuli, naším dnešním cílem. 

Chateau Napareuli nabízí rodinné ubytování a produkují tu vlastní víno a čaču. Oslovili jsme je přes FB s tím, že bychom u nich chtěli na chvíli zůstat jako dobrovolníci, pomoct jim v Chateau a dozvědět se něco o gruzínský kultuře a životě. 

Na místě nás přivítala paní Manana, mamka dvou dvojčat. Jedněm bylo tři a půl, druhým jen pár měsíců. Její manžel to tu vede společně s druhým přísným šèfíkem. Manžel zrovna v Chateau nebyl, takže nám Manana vysvětlila, že každej den je potřeba udělat plno malejch dílčích úkolů a ukázala nám náš pokoj pro první noc s tím, že až bude rezervovanej hostama, přesunem se jinam. 

Na místě jsme se seznámili ještě s dalšíma dobrovolníkama – moc sympatickým párem Lukasem a Hanou ze Švýcarska, toho času na cestě a zároveň čekajícím jejich prvního potomka. A ještě s Pašou, klukem z Ruska kterej nemluví sice perfektně anglicky, ale je mu dvacet, sebral se z Ruska a stopuje postupně až do Turecka a to se cení (pozn. Jiřan: byl to šílenej jouda).

Ještě večer jsme pomohli přichystat večeři, oškrábat brambory, paní Lali jsme helpli s úklidem dvou pokojů, ohlídali čtyřčata a čekali co nás asi čeká zítra.