52. den Čtyřčata a pokus o dobrovolničení

Ráno jsme vstali na smluvenou osmou hodinu a pomohli s chystáním snídaně. Ukázalo se, že společně s péčí o čtyřčata je to samozřejmě nadlidský úkol. Protože kromě nás Manana neměla zrovna nikoho po ruce, snídaně se místo deváté hodiny posunula nějak automaticky na půl desátou. 

Zhruba před půl desátou se objevila další z místních žen, paní Keto. Keto je žena  v nejlepších letech, která má víc zubů spravovaných než původních, sem tam nějaký vousek a hlavně, šéfuje celou kuchyni s výrazem podobajícím se mojí matikářce ze základní školy. Naším dnešním dílčím cílem je si získat tuhle Xantypu. 

Po snídani jsme pomohli s úklidem a zjistili jsme, že náš pokojíček musíme vyklidit, protože si ho někdo rezervoval pro dnešek. Balíme se a zatím necháváme krosny na podestě. 

Následuje několik úkolů jako například:

  • Úklid dětského koutku
  • Úklid dvou koupelen
  • Povlíkání
  • Zametání
  • Čištění mléčných skvrn
  • Z Jiřího se stala profi chůva
  • Skládání prádla a mandlování prádla na stroji sovětské výroby

Asi ve čtyři odpoledne se začne ozývat hlad, protože oběd se jaksi nekonal, takže jsme Mananě řekli, že si skočíme do vesnice. Ptá se, jestli si nedáme něco k jídlu, ale to my máváme rukou s tím, že si alespoň odfrkneme. 

Jako první jsme k našemu štěstí narazili na pivní okénko, táhne nás to k němu jako magnet, nebráníme se, a dva kousky jenom zasyčí. V krámu kterej je zásobenej asi jako u nás za socíka jsme si koupili sušenky a završili tak zdravou „sváču“. 

Zároveň si s Jiřím potvrzujeme, že tohle dobrovolničení uplně nesplňuje naše očekávání a domlouváme se, že hned zítra zvedneme kotvy. Chápeme, že je tu třeba pomoct hlavně s dílčíma ad hoc úkolama, ale baby siting není opravdu v tuto chvíli naše priorita, ani podpora německého turismu. (Snad) citlivě jsme to řekli i Mananě. Ta z toho chudák byla docela špatná a zároveň děkovala za zpětnou vazbu. Ptala se nás, jestli nechceme ještě zkusit zůstat víc dnů a dát jim ještě šanci“, ale my už jsme rozhodnutí. Zítra navíc odjíždí další dobrovolníci, se kterejma je tu sranda a bavíme se. Nedokážu si představit, že tu trávím večer vedle nasupeného výrazu paní Keto, místo v přítomnosti vtipných Švýcarů.

Naštěstí naše rozhodnutí neubralo na milé atmosféře při večeři, kdy jsme popili a krom dobrovolníků si i trochu pokecali s Big bossem, Polákem Tomášem, kterej mluví perfektně ostravsky 😀 a je s nim sranda a jednou polskou rodinkou, která tu je na výletě. 

Podařilo se nám ochutnat dost čači i místního „naturalneho vina“.

Když se Luka domáhal o půlnoci posledního džbánku, Keto byla fakt rozzuřená a nechtěla nám už nic nalejt. Luka se ale nenechal odbýt, došel si do sklípku, sám se obsloužil a Keto ujistil, že to ráno zaplatí. 

Nakonec jsme si po posledním doušku vína ustlali v baráku u sousedů přes ulici, hezky na matračce na zemi. Přímo nad mojí hlavou byla díra na půdu…