53. den Tušetie, nejodlehlejší oblast Gruzie

Slib, že vstaneme na osmou a pomůžeme se snídaní plním jenom já. Jiří zmoženej čačou ztěžka oddychuje v ruině a dělá že neexistuje. 

Pomoc v kuchyni po boku paní Keto je tedy na mě, ostatní taky po prohýřené noci ještě spí.

Evidentně to ale dělá dobrý dojem, protože plním dílčí cíl předešlého dne. 

Keto mi něco říká gruzínsky, usmívá se u toho! a jelikož se asi tvářím nedůvěřivě (u ní člověk nikdy neví, ta žena se směje jenom na čtyřčata, jinak má výraz pokrového hráče) přiblíží se ke mně a vlepí mi pusu na tvář!

Čuměla jsem jak puk, to jsem teda nečekala. 

Ještě celá vedle jsem šla vzbudit alkáče Jiřího a cestou jsem potkala na zahradě nádherný štěňátko. To taky působí jako dostatečná motivace pro vytáhnutí živoucí kocoviny z postele.

Poňuňali jsme si chlupatý mládě, posnídali, rozloučili se se všema z Chateau a hlavně se švýcarským párem a vydali se po malém doplnění zásob na stop. 

Dnešním cílem je Omalo. Vesnice vysoko v horách, v Tušetii, kam vede jen jedna cesta a trvá pět hodin. Manana nás ještě před odjezdem varovala, ať raději nestanujeme nikde na silnici, pokud bysme někde uvízli bez stopu, protože tam často při prudkým lijáku voda odnese i kus silnice. 

  • Na první stop jsme chvíli čekali, ale nakonec se nad náma slitoval děda, kterej nás svezl do centra Pshaveli, nedaleké vesničky. Poděkovali jsme mu a Jiří šel koupit do krámu kus od křižovatky limonádu. 
  • Aut tu sice moc nejezdí, ale ani se nestačil vrátit a už nám staví vínová dodávka. Chvíli ještě počkáme až Jirgen doběhne s nákupem a už sedáme dozadu na podlahu dodávky. Pánové to maji vytuněný, rozsvítí nám ledkový světlo, ať vidíme a jedem. Zhruba tak za deset minut zastavili a přistoupil k nám další pasažér – pan místňák, asi taky na stopu 🙂
  • Rozloučili jsme se v poslední vesničce před začátkem klikaté horské cesty vedoucí do Omala. Stopovací situace se nezdála být úplně růžová. Sem tam projelo auto a většina jich byla narvaná turistama, který si zaplatili za tour, tj. pro nás malá šance. Nicméně my jsme měli zase kliku…

Z červenýho auta signalizujícího „jsme plný“ vyskočil po pár metrech kluk a doběhl nám říct, že pro nás našli místo. 

Paráda, házíme naše krosny k „traktůrku“ na brambory kterej maji naloženej vzadu a jedeme:). 

Kluk se jmenuje Levan, tipovali jsme, že je stejně starej jako my, ale ukazuje se, že jsme byli opět na omylu. Je mu 22. Jede se svym strejdou do vesnice Diklo, což je poslední víska před hranicema s Čečenskem, sázet brambory do jejich „letního bytu“. Cestou nám nabídli, že pokud chcem, můžeme jet s nima. S radostí přijímáme a těšíme se. 

Už samotná cesta je zážitek. Silnice je super ùzká, vytesaná v hoře a sjízdná jen v létě pár měsíců. Přes zimu je uně uzavřená a trvá dva měsíce, než ji každý rok soraví a dají do použitelnýho stavu. Co vám budu povídat, na každejch pár metrech byl nějakej umně vyvedenej pomník nebo alespoň kříž. Strejda řidič si ale celou cestu zpívá a případně dodá „hopla“, to když se nám podaří přeskočit nějakej extra naducanej hup.

Celejch pět hodin byly ale nádherný panoramata, tak jsme se kochali kříže nekříže včetně malý pauzy kdy jsme čekali, než bagr dobagruje serpentiny nad náma a potom jsme se v karavaně s ostatníma turistama prokousávali do sedla – nejvyššího bodu cesty (něco přes 2900 m.n.m.) kterej je třeba překonat a kterej byl během naší cesty v mracích. (Mimochodem, vyšplhal se tam i špatně startující dvojkový VW Golf s týpkem v pantoflích a košili se vzorem havajských květů.)

Taky se pěkně ochladilo. Z vinařství jsme vyráželi opocený, ještě před sedlem se zdvořile ptám, jestli si můžu půjčit strejdovu mikinu, protože moje krosna se veze na korbě. Levan se radši ujišťoval, jestli máme vhodný oblečení do Tušetie, protože tu hlavně v noci může bejt pěkná kosa. Ujišťujeme ho, že jsme v pohodě. Cestou dostáváme ochutnat nějakou divokou bylinu, který když se oloupe stonek, sní se a chutná jako něco mezi šťovíkem a jablkem. (Bohužel, omamné účinky žádné 🙂

Asi po pěti hodinách jsme dorazili do Dikla. 

Připadala jsem si jak když jsme přijeli na chatu:-). Byla tu zima, vevnitř to vonělo zatuchlinou a zařádily tam trochu myši, kadibudka byla na poli ale bylo to skvělý!

Levan se strejdou nám ukázali pole kde budou sázet brambory, uklidili v chatičce a přichystali večeři. Nejlepší rajčata co jsem jedla a okurky, obojí ze zahrádky, chleba, dva druhy ovčích sýrů a na závěr ještě dezert – zebru – červenýhi melouna. Zapili jsme to čačou která nám naprosto sežehla veškerý vnitřnosti, div že nám neslezly nehty. Strejda měl ale k našemu štěstí špatnej žaludek a vůbec nepil, takže zůstalo u jednoho panáčka. 

Po večeři nám nachystali pidi pokojíček na drátěnkách, pěkně nám ustlali a hráli jsme karty. Strejda teda mluvil jenom gruzínsky a nerozuměli jsme mu ani prd, ale byla s nim taková sranda, že jsme se pořád řehtali. 

Po několika prohraných kolech, kdy jsem se o poslední místo spravedlivě střídala se strejdou srandistou jsme zalehli. V noci jsme pochopili Levanovu otázku na zimu, ale stačilo se víc zachumlat a přikrejt navíc dekou. Spalo se nám pak krásně.